Úvod
Cílem těchto webových stránek je poskytnout čtenáři pokud možno přehledné a pochopitelné rozdělení a popis stimulačních látek. Text je rozdělen na tři velké kapitoly s množstvím podkapitol. První kapitola obsahuje základní pojmy, které je dobré znát k plnému pochopení textu. Druhá kapitola se zabývá stimulanty, jejichž účinek pramení primárně z modulace dopaminových mechanismů. Kapitola třetí je pak zaměřena na stimulanty adrenergní, tedy působící prostřednictvím modulace mechanismů adrenalinových a noradrenalinových. V budoucnu plánuji popsat i ostatní kategorie psychotropních látek a tuto stránku sloučit s větším celkem, prozatím však mám hotovou pouze kategorii stimulantů.
DISCLAIMER: Záměrem těchto webových stránek rozhodně není jakýmkoli způsobem propagovat užívání psychotropních látek nebo podněcovat toxikomanii. Všechny zde obsažené informace slouží pouze k informačním a studijním účelům.
Cílem těchto webových stránek je poskytnout čtenáři pokud možno přehledné a pochopitelné rozdělení a popis stimulačních látek. Text je rozdělen na tři velké kapitoly s množstvím podkapitol. První kapitola obsahuje základní pojmy, které je dobré znát k plnému pochopení textu. Druhá kapitola se zabývá stimulanty, jejichž účinek pramení primárně z modulace dopaminových mechanismů. Kapitola třetí je pak zaměřena na stimulanty adrenergní, tedy působící prostřednictvím modulace mechanismů adrenalinových a noradrenalinových. V budoucnu plánuji popsat i ostatní kategorie psychotropních látek a tuto stránku sloučit s větším celkem, prozatím však mám hotovou pouze kategorii stimulantů.
DISCLAIMER: Záměrem těchto webových stránek rozhodně není jakýmkoli způsobem propagovat užívání psychotropních látek nebo podněcovat toxikomanii. Všechny zde obsažené informace slouží pouze k informačním a studijním účelům.
2.0. STIMULAČNÍ DOPAMINERGIKA
Dopaminergika jsou látky ovlivňující nějakým způsobem fungování dopaminových mechanismů v těle a mozku. To zahrnuje dopaminové prekurzory, agonisty a antagonisty dopaminových receptorů, zpětně vychytavače dopaminu, releasery ("uvolňovače") dopaminu, a nepříliš známou skupinu enhancerů ("zesilovačů") dopaminové aktivity. V širším kontextu jsou dopaminergiky i inhibitory monoaminooxidázy. Z hlediska psychotropních substancí jsou z nich nejvýznamějšími releasery a zpětné vychytávače, které tvoří velkou část euforických stimulačních drog. Zpětným vychytávačem dopaminu je kokain, releaserem dopaminu potom metamfetamin (pervitin). Kdo má vzebruvnou představu o účincích kokainu v porovnání s metamfetaminem, chápe také alespoň základní rozdíl mezi dopaminovými vychytávači a releasery. Antagonisty dopaminových receptorů jsou hlavně antipsychotika, dopaminovými agonisty jsou pak méně známé látky jako bromokriptin. Agonisté dopaminových receptorů překvapivě nedisponují přílišným rekreačním potenciálem, jejich užití ovšem může vést k symptomům manie, obsesivnímu chování, psychotickým stavům, ale i k navýšení příjemných a euforických účinků mnoha jiných drog.
Skupinou receptorů primárně zodpovědných za funkci odměnového systému mozku jsou dopaminové receptory kategorie D2. Jejich agonismus takto ovšem působí pouze v určité části lidského mozku, a to v takzvané mezolimbické dopaminové dráze, která vede "skrze" mozek a končí v jeho oblasti zvané nucleus accumbens. Kromě fungování odměnového systému jsou dopamin a jeho receptory zodpovědné za širokou škálu dalších pro život důležitých funkcí. Dopaminové receptory jsou rozmístěny po celém těle, v centrální i periferní nervové soustavě.
Jelikož funkce dopaminu jakožto "odměnového euforika" je pouze malou částí všech jeho účinků, nedisponoval by dopamin v čisté formě přílišným rekreačním potenciálem, a to ani tehdy, kdyby byl aplikován přímo do mozku nebo páteřního kanálku (při periferní aplikaci by ani neprošel hematoencefalickou bariérou). Je tomu tak proto, že odměnová funkce dopaminu spočívá v jeho působení specifickým způsobem ve specifické části mozku. Jeho nadbytek v celé nervové soustavě by proto namísto euforie vyústil v množství velmi nepříjemných vedlejších účinků. Ze stejného důvodu nedisponují výraznějším rekreačním potenciálem ani prekurzory dopaminu, čehož je typickým příkladem látka levodopa, jež se v lidském těle i mozku po požití metabolizuje přímo na dopamin. I když nedisponují téměř žádnými rekreačními účinky, mají biologické prekurzory dopaminu spolu s dopaminovými agonisty své nezastupitelné místo v medicíně, kde jsou například využívány v léčbě symptomů parkinsonovy nemoci.
2.0.1. Dopaminové releasery vs inhibitory zpětného vychytávání dopaminu
Dopaminové releasery (česky "vyplavovače" dopaminu, zkráceně DRAs - dopamine releasing agents) představují v čele s dobře známým metamfetaminem (pervitinem) snad nejvýznamější a nejrozšířenější kategorii stimulačních látek. Druhou nejvýznamější kategorií stimulantů jsou pak inhibitory zpětného vychytávání dopaminu v čele s kokainem. V porovnání s kokainem je metamfetamin obecně silnější stimulační drogou s mnohem delší dobou účinku (asi jedna hodina vs 12 i více hodin). Představuje oproti kokainu silnější stimulant v rovině mentální i fyzické, v čem však dle mnoha názorů za kokainem zaostává, je jeho euforičnost. Počáteční nájezd a rush metamfetaminu je obecně hodnocen jako o něco méně euforický, než nájezd a rush kokainu. To může částečně souviset i s působením kokainu na serotoninové mechanismy, jde však o relevantní srovnání i čistě v rámci dopaminových mechanismů, které primárně stojí za efektem rushe působeným stimulanty. Pokud bychom měli srovnávat kokain s releaserem dopaminu zároveň ovlivňujícím serotonin, nabízí se klasická empatogenní droga MDMA, nebo ještě její sourozenec MDA. Ty jsou sice empatogenními euforiky, efektem okamžité počáteční euforie ale za kokainem zaostávají.
Jelikož se hodnocení euforičnosti látek vždy odvíjí od subjektivního názoru a individuálních neurochemických parametrů jedince, některým uživatelům může samozřejmě běžná rekreační dávka metamfetaminu poskytovat silnější rush, než jaký poskytuje běžná rekreační dávka čistého kokainu. Srovnání je pouze obecné a týká se průměrné reakce na ekvivalentní dávky čistého metamfetaminu vs čistého kokainu. Je také faktem, že kokain podaný intravenozní cestou je většinovou částí uživatelů hodnocen jako euforičtější než intravenozní metamfetamin.
Celkové účinky kokainu nejsou pouze slabší či silnější v různých ohledech, ale rovněž pocitově odlišné. Tuto odlišnost lze nejlépe popsat tak, že kokain poskytuje oproti metamfetaminu "čistší" a "hladší" intoxikaci. Čistší a hladší intoxikace souvisí právě s mechanismem zpětného vychytávání dopaminu, který je dá se říci méně brutální a nárazový, než vyplavovací účinek metamfetaminu a jiných dopaminových releaserů. Pocitový rozdíl mezi kokainem a metamfetaminem/amfetaminem lze přirovnat k rozdílu mezi Xanaxem a alkoholem.
Inhibitory zpětného vychytávání dopaminu také nesou vyšší potenciál kompulzivního redosingu. To není způsobeno pouze krátkou dobou účinku, jako v případě kokainu, ale projevuje se i u déle účinkujících zástupců této skupiny - třeba u nechvalně proslulého MDPV. MDPV patří do skupiny stimulačních pyrovaleronů, jež jsou obecně velmi potentními a dlouhotrvajícími NDRIs. Nabízejí tak euforii podobnou kokainu, ovšem s celkovou dobou působení bližší metamfetaminu, to je 8 i více hodin. K tomu navíc disponují nízkou účinnou dávkou (v rozmezí miligramů, nad 10mg se již jedná o silnou dávku) a velkým potenciálem vyvolání toxické psychózy. Tato kombinace faktorů tvoří recept na průšvihy, ke kterým také pod vlivem pyrovaleronů dochází. Situaci nezlepšuje ani fakt, že pyrovalerony představují i účinná afrodiziaka. "Čistá" euforie produkovaná MDPV navíc není ani známkou nízké toxicity, jelikož co do negativních účinků a "stimulantové kocoviny" převyšuje i metamfetamin.
2.0.2. Releasery a inhibitory zpětného vychytávání metaforicky
Zjednodušeně a velmi metaforicky si lze receptory představit jako vědra s otvory na dně, do kterých zvrchu proudí voda (neurotransmitter) a zespoda vytéká otvorem ven. Při běžném fungování do věder zvrchu teče stejné množství vody, jaké spodem zase vytéká. Čím vyšší je hladina vody ve vědrech (receptorech), tím jsou produkovány silnější pro konkrétní druh receptoru typické účinky.
Při požití inhibitoru zpětného vychytávání neurotransmitteru se dolní otvor dočasně zmenší, takže se vědra začnou postupně plnit (odtok je nyní menší než přítok). Při požití dopaminového releaseru zůstane otvor na dně stejný, ale zvýší se přítok. V principu stejný výsledek (zvýšení hladiny vody) produkuje odlišný typ změny vědomí.
2.0.3. Agonismus a antagonismus
Agonisté jsou látky, které v rámci výše uvedené metafory protékají vědry stejně jako voda, jedná se však o odlišnou tekutinu. Silného agonistu si lze představit jako tekutinu pryštící do vědra pod vyšším tlakem než voda, čímž působí silnější neurochemickou odezvu. Slabší agonista bude tekutinou, jež teče do vědra pomaleji, avšak stále přispívá k plnění vědra. Antagonista bude naproti tomu poklopem, který vědra částečně až zcela překryje, čímž zamezí přítoku vody či jiných tekutin.
2.1. DOPAMINOVÉ RELEASERY
Dopaminových releaserů (DRAs - dopamine releasing agents) existuje několik různých druhů. Látky, jež vyplavují dopamin, totiž nejsou pro dopamin selektivní, ale vyplavují i další neurotransmittery. Poměry a intenzita, v jakých konkrétní substance vyplavuje které neurotransmittery, určují z velké části její celkový farmakologický profil. Překvapivě žádná jedna látka není striktně selektivním vyplavovačem dopaminu. Většina "tvrdých" stimulantů jako metamfetamin spadá do kategorie NDRA - "norepinephrine-dopamine releasing agents", tedy s dopaminem vyplavují i norepinefrin neboli noradrenalin. Mechanismy působení jednotlivých katecholaminů jsou spolu provázané, takže tam kam jde dopamin často jde i jeho bratr noradrenalin. Další kategorií jsou SNDRA - "serotonin-norepinephrine-dopamine releasing agents". Tam spadají hlavně drogy veskrze označované jako extáze - MDMA, MDA, methylon, 5-APB, 6-APB, a mnoho jejich derivátů a analogů. Mimo empatogenní taneční drogy pak do SNDRA patří i některé obskurní tryptaminy, které jsou většinou primárně psychedeliky, sekundárně pak slabšími empatogeny a stimulanty. Převážně obskurními a výzkumnými molekulami jsou pak též substance SDRA, tedy releasery serotoninu a dopaminu bez výrazného přímého účinku na noradrenalin.
V řadách stimulačních releaserů dopaminu panuje kategorizační zmatek, jelikož mnoho z nich spadá do určitých podskupin či nadskupin, jež se mezi sebou ještě navíc různě protínají. Pokusím se proto jejich kategorie níže trochu objasnit. Následující rozbor zahrnuje pouze DRA stimulanty, takže se netýká méně stimulačních až nestimulačních DRA s primárně psychedelickou/antidepresivní/atd aktivitou:
Většinová část stimulantů typu DRA je substituovanými amfetaminy. Pod substituované amfetaminy patří substituované kathinony, substituované pyrovalerony, a tak dále. Samotné substituované amfetaminy dále spadají do větší skupiny substituovaných fenetylaminů. Jak si je možné všimnout, hodně chaosu vyplývá z předpony "substituovaný", jelikož substituované cokoliv je v chemii až moc široký pojem. Na mnoha diskuzních internetových fórech o drogách navíc lidé často používají slovo "substitované" zbytečně nebo nesprávně. Pokud tedy chceme nějak rozdělit DRA stimulanty, musíme pojem "substituovaný" vypustit, a používat namísto toho poloslangové označení amfetaminy, kathinony, benzofurany, piperaziny, metraziny, a aminorexy. Těchto šest skupin pojímá většinu DRA stimulačních látek. Amfetaminem je jednoduše stimulační droga co má ve svojí molekulární struktuře amfetamin, kathinonem je stimulační droga co obsahuje kathinon, a tak podobně. Metraziny jsou označením stimulačních substituovaných fenylmorfolinů, a aminorexy jsou oxazolinovými či oxazolidinonovými deriváty. Takto vzniklé skupiny nemusí mít vždy zcela přesně dané hranice, jde ovšem o nejpraktičtější a nejpoužívanější rozdělení. V případě amfetaminů je dobré si dát pozor, zda se již nejedná o kathinony, které jsou v chemickém názvosloví beta-keton amfetaminy. Od běžných amfetaminů se liší přidaným dvojvazným kyslíkem (takzvanou ketonovou skupinou).
Příklady látek jednotlivých skupin:
Amfetaminy: amfetamin, metamfetamin, MDMA (methylendioxyamfetamin), 4-FA (4-fluoroamfetamin), 2-FMA (fluorometamfetamin), dextroamfetamin, a jiné
Kathinony: kathinon, methkathinon, mefedron (4-methyl-methkathinon), 3-MMC (3-methylmethkathinon), methylon (methylendioxymethkathinon), hexedron, a jiné
Aminorexy: aminorex, 4-methylaminorex, fluminorex, pemolin, a jiné
Metraziny: fenmetrazin, fendimetrazin, fenmetramid, a jiné
Benzofurany: 5-APB, 6-APB, a jiné
Piperaziny: BZP (benzylpiperazin), MBZP, a jiné
Někdy jsou také jako samostatná skupina označovány stimulační látky s předponou methylendioxy, a to pod zkratkou MDxx. Nejčastěji jsou tím myšleny pouze drogy odpovídající účinkům extáze, tedy empatogenní stimulanty. Za této podmínky by do skupiny MDxx patřilo MDMA, methylon, MDEA, ovšem ne MDPV. Kromě toho mohou být pod zkratku MDxx někdy řazeny i názvem neodpovídající látky jako 5-APB a 6-APB, nebo MBDB (Methylbenzodioxolylbutanamin).
2.1.1. Amfetaminy
Amfetaminové stimulační drogy disponují stimulačními účinky fyzickými a do různé míry i mentálními. Typickými příklady takových amfetaminů jsou amfetamin a jeho silnější příbuzný metamfetamin. Dalšími jež stojí za zmínku jsou 4-fluoroamfetamin (4-FA), dextroamfetamin, 2-fluorometamfetamin, a empatogeny methylendioxyamfetamin (MDA) a methylendioxymetamfetamin. Kromě nich také existuje množství amfetaminů klasifikovaných jako psychedelické halucinogeny.
Intoxikace stimulačními amfetaminy (v této kapitole dále jen amfetaminy) se vyznačuje několika společnými rysy v účincích. Těmi jsou následující:
Bruxismus: je lékařským označením pro tření zuby o sebe. Amfetaminy tento vedlejší účinek vyvolávají hlavně v rekreačních dávkách. Jedná se o následek obecné svalové ztuhlosti, kterou amfetaminy navozují. Je projevem svalového napětí v čelistních svalech. V případě účinku amfetaminů nejde pouze o tření zuby o sebe, ale obecně "neklidná ústa", kdy má intoxikovaný jedinec nezvladatelnou potřebu třít jazykem o zuby a o vnitřních části úst, olizovat si rty, různě drkotat zuby, a tak podobně. Účinku neklidných úst se slangově říká "výkusy". Olizování úst je též příznakem dalšího pro amfetaminy typického vedlejšího účinku, kterým je sucho v ústech. Fenomén neklidných úst je umocňován stimulační aktivitou na centrální nervový systém, kdy má osoba pod vlivem amfetaminu zvýšenou potřebu pohybu, a je také projevem neuróz vyvolaných či zesílených amfetaminovou intoxikací. Mezi amfetaminové projevy neuróz patří rovněž okusování vnitřních částí tváří. Uživatelé si nejčastěji pomáhají žvýkáním žvýkaček.
Sucho v ústech: je následkem "vysoušecího" efektu amfetaminů, které dočasně vysušují sliznice. Vysoušecím efektem je známo i mnoho jiných skupin drog, například kanabinoidy a opioidy. Bruxismus v kombinaci s vysušenými ústy a špatnou dentální hygienou stojí za známým neblahým účinkem metamfetaminu a jemu podobných drog na zuby a ústní dutinu (v angličtině známo pod pojmem "meth mouth").
Svalové vypětí: svaly se pod vlivem amfetaminů napnou a zůstávají po dobu intoxikace nadměrně vypnuté. To může způsobit svalovou ztuhlost, ze které později bolí uživatele celé tělo. Svalová bolest je zpravidla patrná až po odeznění účinku drogy. Bruxismus, vykroucenost, a svalové napětí lze zmírnit spolupožitím doplňků stravy s hořčíkem, ten je ale k tomuto účelu platný pouze ve formě takzvaných chelátů. Těmi jsou třeba hořčík laktát nebo hořčík orotát. Hořčík oxid a citrát jsou naopak nevhodné, jelikož disponují nízkou biologickou dostupností, a jejich hlavní využití spočívá v laxativním (projímavém) účinku.
Vykroucenost: je slangovým pojmem označujícím pohybový projev intoxikace amfetaminy, při níž se má intoxikovaný potřebu různě kroutit. Lidé pod vlivem rekreačních dávek amfetaminů kroutí trupem a rukama, zejména pak zápěstími při gestikulaci, což může působit vtipným dojmem. Jde také o jeden ze znaků, dle něhož se dá celkem spolehlivě odhalit člověk pod vlivem dopaminergních stimulantů. Kroutivé pohyby jsou také patrné při chůzi. Kroucení bývá částečně nekontrolované a částečně vědomé.
Zvýšené sebevědomí a "velikášství": mezi účinky amfetaminů patří také navýšení sebevědomí a s ním spojené výřečnosti. Odtud pochází anxiolytické působení amfetaminů na některé jedince. Dle dávky a citlivosti uživatele může toto přejít až v projevy takzvaného velikášství, kdy je intoxikovaný člověk přímo nezdravě sebejistý a egoistický. Je to srovnatelné se sebejistým chováním pod vlivem alkoholu, ovšem bez sedace a zpomaleného toku myšlenek (což může způsobit, že je člověk pod vlivem amfetaminů ještě nesnesitelnější).
Empatogenita a hostilita: amfetaminy mohou působit empatogenně, tedy vyvolávat pocity lásky a soudružnosti s okolními lidmi. To je hlavním účinkem MDMA a látek MDMA příbuzných, jež jsou díky svému SNDRA působení často označovány za empatogeny. Kromě toho může tento efekt vyvolat rovněž amfetaminový stimulant typu NDRA, i když do menší míry nebo pocitově odlišným způsobem. Stejně tak ale mohou tyto látky působit zcela opačně, kdy je intoxikovaná osoba naopak vůči svému okolí jedovatá, "urejpaná", či přímo nepřátelská. Tato hostilita představuje jeden z hlavních faktorů negativní pověsti amfetaminů a především pak metamfetaminu, o kterých se říká, že mění lidi k horšímu. Někteří z dlouholetých uživatelů metamfetaminu jsou sice sobečtí a sebestřední, nejedná se však o vlastnost vyvolanou samotnou drogou, jak se někteří domnívají. Negativní lidské vlastnosti mohou být amfetaminy (i jinými drogami) sice vyneseny na povrch, uživatelé jsou ale stále zodpovědní za svoje chování. Tyto osobnostní změny jsou proto stále jejich vědomým rozhodnutím.
Obsesivní až paranoidní myšlení a jednání: amfetaminové drogy mohou zesilovat symptomy duševních poruch, čehož je ikonickým příkladem obsedantně kompulzivní porucha, lépe známá pod zkratkou OCD. Chování typické pro OCD se může následkem nadměrně aktivního dopaminového systému projevovat i u osob, jež k němu za střízliva mají jen malé náznakové sklony. To je spojené i s faktem, že pod vlivem amfetaminu je možné rychle spadnout do králičí nory jedné konkrétní myšlenky, a tu dále rozvíjet do šílených proporcí. Je díky tomu možné vést mnohahodinové "amfetaminové debaty" na jedno téma, na druhé straně ale lze také začít obsesivně přemýšlet o něčem špatném a nesmyslném, což dále vyústí v paranoidní myšlení. V nižších dávkách je tento účinek pozitivním efektem léčiv usnadňujících soustředění osobám trpícím poruchami pozornosti (ADD, ADHD), ve vyšších dávkách je ale potenciálním spouštěčem rozvoje toxické psychózy.
Nootropní účinek a brain fog: jelikož amfetaminy zlepšují v terapeutických dávkách schopnost soustředění a navyšují mentální kapacitu, jsou obecně považovány za jedny z nejlepších nootropik. To ovšem neplatí v případě požití vyšších rekreačních dávek, které naopak zhoršují schopnost racionálního uvažování a produktivního toku myšlenek. Zastřenému myšlení se v angličtině říká "brain fog", což je přeložitelné jako "mozková mlha" nebo "zamlžení mozku". U některých jedinců také může pro daný účel nevhodný typ amfetaminu nebo jeho příliš vysoká dávka vyvolat stav "nekvalitní produktivity". Spisovatel dokáže například vyplodit velké množství textu v krátkém časovém intervalu, po vystřízlivění a následném pročtení svého díla ovšem zjistí, že daný text je na autorovy poměry podprůměrné kvality.
Zlepšení nálady: amfetaminy dočasně zlepšují duševní stav uživatele. Osoba trpící depresivními či úzkostnými poruchami tedy po jejich aplikaci dosáhne pocitu úlevy, případně dokonce zabrousí do teritoria povznesenosti a euforie. Jelikož je tento stav neurochemickým výkyvem, může po vypršení účinku dojít k následným mentálním propadům. To ovšem není pevným pravidlem, a je to typické spíše pro intoxikaci vysokými dávkami, kompulzivní redosing, nebo dlouhodobé užívání, kdy může dojít k "downregulaci" (snížení) tvorby dopaminu nebo citlivosti dopaminových receptorů. Riziko depresivních propadů je vyšší tehdy, když uživatel trpí nějakou duševní poruchou nebo prochází těžkou životní etapou. Existují ale i lidé, kteří nepocítí žádné negativní účinky ani po dlouhodobém užívání rekreačních dávek. Stejně tak může některým osobám být ovšem špatně i po jednorázovém užití terapeutické dávky amfetaminu. V kontrastu s depresivními stavy je stav manie, tedy nadměrně povznesené nálady vedoucí ke spontánnímu chování negativně ovlivňujícímu život jedince. Amfetaminy mohou spustit manii trvající i po odeznění jejich účinku hlavně u osob trpících bipolární (také zvanou maniodepresivní) poruchou.
Afrodiziakální účinky: amfetaminy mohou na některé jedince působit afrodiziakálně, jedná se ovšem o individuální záležitost. Stejně obvyklý je i opačný efekt, kdy osoba pod vlivem amfetaminu částečně až zcela ztrácí libido. Muži na které působí amfetaminy afrodiziakálně se mohou dostat do nepříjemné situace, jelikož amfetaminy vyvolaná vazokonstrikce působí dočasné "zcvrknutí" mužského pohlavního orgánu a ztěžuje dosažení erekce. Osoby všech pohlaví také mohou pod vlivem amfetaminu také disponovat vysokým libidem, avšak zároveň trpět ztrátou schopnosti dosáhnout orgasmu. Zejména pro metamfetamin je typické, že pokud na uživatele působí afrodiziakálně, boří přitom zažité mentální bloky a inhibice v sexuální oblasti. Do té doby militantně heterosexuální jedinec tak může najednou přijít do kontaktu s potlačovanou homosexuální stránkou svojí osobnosti.
Pocity lehkosti a nadbytku energie: osoba pod vlivem amfetaminů, zejména v rozmezí rekreačního dávkování, pociťuje zvýšené množství energie. Pohyb se stává příjemným a žádoucím, jeho absence může oproti tomu působit stres a neklid. Český slangový název metamfetaminu "peří" je výstižným označením pocitu pod jeho vlivem, kdy se člověk cítí povznesen nejenom obrazně, ale i fyzicky, jakoby jeho tělo nic nevážilo. Ztráta vnímání váhy svého těla je mimo jiné žádoucí vlastností tanečních drog.
Potlačení chuti k jídlu: amfetaminy potlačují chuť k jídlu, pročež se jim v medicinálním názvosloví říká "anorektika". Některé amfetaminy díky tomu jsou či v minulosti byly účinnou ingrediencí léků na hubnutí. MDMA a jemu příbuzné látky ovšem mohou mít také paradoxní efekt, kdy intoxikovaný jedinec sice nemá hlad ani potřebu jíst, ale má citelnou chuť na sladké. Lidé pod vlivem MDMA proto většinou nepohrdnou cucavým bonbónem nebo lízatkem, které zároveň pomáhají s výkusy. Je ale nutné si při jejich konzumaci dát pozor, aby se člověk nekousnul do jazyka.
Retence moči: vzhledem k napnutým nebo naopak uvolněným svalům je u mnoha drog přítomný efekt retence moči, kdy je obtížné se vymočit. V extrémních případech se nelze vymočit vůbec, což vede k potenciálně zdraví ohrožujícímu stavu, kdy je nutné intoxikovanému zavést katetr do močové trubice.
Mezi jednotlivými amfetaminovými stimulanty existují rozdíly v míře do jaké se vyznačují jednotlivými výše uvedenými účinky, účinné dávce, kardiotoxicitě (srdeční toxicitě), neurotoxicitě (mozkové toxicitě), toxicitě obecně, průměrné délce trvání intoxikace, potenciálu pro kompulzivní redosing, rekreačním potenciálu, biologické dostupnosti skrze odlišné metody aplikace, vhodnosti k injekční/nasální/orální/rektální/inhalační/jiné aplikaci, využitelnosti jako léčiva potlačující symptomy pozornostních poruch, terapeutickém indexu, dostupností a legalitě v jednotlivých státech, a tak podobně.
Samotný amfetamin a jeho blízký derivát dextroamfetamin jsou například účinnými látkami různých druhů léčiv potlačujících symptomy pozornostních poruch, a to v různých formách. Nejznámějším takovým léčivem je Adderal. Adderal je kombinací amfetaminu a dextroamfetaminu, každého z nich dále ve dvou formách. Amfetamin se v Adderalu vyskytuje ve formě sulfátu a aspartátu, dextroamfetamin pak ve formě sulfátu a sacharátu. Amfetamin sulfát i aspartát jsou dále racemickými mixy svých dvou izomerů, tedy se v podstatě jedná o čtyři od sebe odlišné molekuly. Dextroamfetamin pak v Adderalu racemickým mixem není, dextroamfetamin sulfát i sacharát jsou tedy v Adderalu zastoupeny pouze jedním z jejich dvou možných izomerů.
Oba tyto amfetaminy disponují nejen účinky terapeutickými, ale i rekreačními. Ve vyšších dávkách totiž vyvolávají pro amfetaminové drogy typickou euforii. Jelikož je Adderal nejčastěji distribuován jako lék s prodlouženým uvolňováním, rekreační uživatelé zpravídla drtí v Adderalových tobolkách obsažené "kuličky", čímž lze do velké míry tento mechanismus obejít. Adderal i jiná tobolková/tabletová stimulační léčiva bývají také drceny na prášek za účelem nasálního užití. Jelikož se jedná o běžnou praxi známou výrobcům psychotropních léčiv, některé produkty jsou opatřeny pojistkou proti zneužití, kdy tableta při pokusu o nadrcení "zgelovatí". To je nejčastější u opioidních léčiv jako oxykodon, kde má primárně zabraňovat jejich intravenoznímu užití, sekundárně pak funguje i jako prevence užití nasálního.
Amfetamin a dextroamfetamin jsou co do účinků zhruba srovnatelné. Oproti metamfetaminu jsou zhruba tím, čím je morfin vůči heroinu. Ačkoli účinky čistého metamfetaminu bývají zpravidla euforičtější než účinky ekvivalentních dávek (dextro)amfetaminu, vzhledem k individuálním neurochemickým rozdílům a stavu pouličních metamfetaminových drog někteří mohou považovat Adderal (nebo čistý (dextro)amfetamin) za metamfetaminu nadřazenou rekreační drogu.
Dopaminergika jsou látky ovlivňující nějakým způsobem fungování dopaminových mechanismů v těle a mozku. To zahrnuje dopaminové prekurzory, agonisty a antagonisty dopaminových receptorů, zpětně vychytavače dopaminu, releasery ("uvolňovače") dopaminu, a nepříliš známou skupinu enhancerů ("zesilovačů") dopaminové aktivity. V širším kontextu jsou dopaminergiky i inhibitory monoaminooxidázy. Z hlediska psychotropních substancí jsou z nich nejvýznamějšími releasery a zpětné vychytávače, které tvoří velkou část euforických stimulačních drog. Zpětným vychytávačem dopaminu je kokain, releaserem dopaminu potom metamfetamin (pervitin). Kdo má vzebruvnou představu o účincích kokainu v porovnání s metamfetaminem, chápe také alespoň základní rozdíl mezi dopaminovými vychytávači a releasery. Antagonisty dopaminových receptorů jsou hlavně antipsychotika, dopaminovými agonisty jsou pak méně známé látky jako bromokriptin. Agonisté dopaminových receptorů překvapivě nedisponují přílišným rekreačním potenciálem, jejich užití ovšem může vést k symptomům manie, obsesivnímu chování, psychotickým stavům, ale i k navýšení příjemných a euforických účinků mnoha jiných drog.
Skupinou receptorů primárně zodpovědných za funkci odměnového systému mozku jsou dopaminové receptory kategorie D2. Jejich agonismus takto ovšem působí pouze v určité části lidského mozku, a to v takzvané mezolimbické dopaminové dráze, která vede "skrze" mozek a končí v jeho oblasti zvané nucleus accumbens. Kromě fungování odměnového systému jsou dopamin a jeho receptory zodpovědné za širokou škálu dalších pro život důležitých funkcí. Dopaminové receptory jsou rozmístěny po celém těle, v centrální i periferní nervové soustavě.
Jelikož funkce dopaminu jakožto "odměnového euforika" je pouze malou částí všech jeho účinků, nedisponoval by dopamin v čisté formě přílišným rekreačním potenciálem, a to ani tehdy, kdyby byl aplikován přímo do mozku nebo páteřního kanálku (při periferní aplikaci by ani neprošel hematoencefalickou bariérou). Je tomu tak proto, že odměnová funkce dopaminu spočívá v jeho působení specifickým způsobem ve specifické části mozku. Jeho nadbytek v celé nervové soustavě by proto namísto euforie vyústil v množství velmi nepříjemných vedlejších účinků. Ze stejného důvodu nedisponují výraznějším rekreačním potenciálem ani prekurzory dopaminu, čehož je typickým příkladem látka levodopa, jež se v lidském těle i mozku po požití metabolizuje přímo na dopamin. I když nedisponují téměř žádnými rekreačními účinky, mají biologické prekurzory dopaminu spolu s dopaminovými agonisty své nezastupitelné místo v medicíně, kde jsou například využívány v léčbě symptomů parkinsonovy nemoci.
2.0.1. Dopaminové releasery vs inhibitory zpětného vychytávání dopaminu
Dopaminové releasery (česky "vyplavovače" dopaminu, zkráceně DRAs - dopamine releasing agents) představují v čele s dobře známým metamfetaminem (pervitinem) snad nejvýznamější a nejrozšířenější kategorii stimulačních látek. Druhou nejvýznamější kategorií stimulantů jsou pak inhibitory zpětného vychytávání dopaminu v čele s kokainem. V porovnání s kokainem je metamfetamin obecně silnější stimulační drogou s mnohem delší dobou účinku (asi jedna hodina vs 12 i více hodin). Představuje oproti kokainu silnější stimulant v rovině mentální i fyzické, v čem však dle mnoha názorů za kokainem zaostává, je jeho euforičnost. Počáteční nájezd a rush metamfetaminu je obecně hodnocen jako o něco méně euforický, než nájezd a rush kokainu. To může částečně souviset i s působením kokainu na serotoninové mechanismy, jde však o relevantní srovnání i čistě v rámci dopaminových mechanismů, které primárně stojí za efektem rushe působeným stimulanty. Pokud bychom měli srovnávat kokain s releaserem dopaminu zároveň ovlivňujícím serotonin, nabízí se klasická empatogenní droga MDMA, nebo ještě její sourozenec MDA. Ty jsou sice empatogenními euforiky, efektem okamžité počáteční euforie ale za kokainem zaostávají.
Jelikož se hodnocení euforičnosti látek vždy odvíjí od subjektivního názoru a individuálních neurochemických parametrů jedince, některým uživatelům může samozřejmě běžná rekreační dávka metamfetaminu poskytovat silnější rush, než jaký poskytuje běžná rekreační dávka čistého kokainu. Srovnání je pouze obecné a týká se průměrné reakce na ekvivalentní dávky čistého metamfetaminu vs čistého kokainu. Je také faktem, že kokain podaný intravenozní cestou je většinovou částí uživatelů hodnocen jako euforičtější než intravenozní metamfetamin.
Celkové účinky kokainu nejsou pouze slabší či silnější v různých ohledech, ale rovněž pocitově odlišné. Tuto odlišnost lze nejlépe popsat tak, že kokain poskytuje oproti metamfetaminu "čistší" a "hladší" intoxikaci. Čistší a hladší intoxikace souvisí právě s mechanismem zpětného vychytávání dopaminu, který je dá se říci méně brutální a nárazový, než vyplavovací účinek metamfetaminu a jiných dopaminových releaserů. Pocitový rozdíl mezi kokainem a metamfetaminem/amfetaminem lze přirovnat k rozdílu mezi Xanaxem a alkoholem.
Inhibitory zpětného vychytávání dopaminu také nesou vyšší potenciál kompulzivního redosingu. To není způsobeno pouze krátkou dobou účinku, jako v případě kokainu, ale projevuje se i u déle účinkujících zástupců této skupiny - třeba u nechvalně proslulého MDPV. MDPV patří do skupiny stimulačních pyrovaleronů, jež jsou obecně velmi potentními a dlouhotrvajícími NDRIs. Nabízejí tak euforii podobnou kokainu, ovšem s celkovou dobou působení bližší metamfetaminu, to je 8 i více hodin. K tomu navíc disponují nízkou účinnou dávkou (v rozmezí miligramů, nad 10mg se již jedná o silnou dávku) a velkým potenciálem vyvolání toxické psychózy. Tato kombinace faktorů tvoří recept na průšvihy, ke kterým také pod vlivem pyrovaleronů dochází. Situaci nezlepšuje ani fakt, že pyrovalerony představují i účinná afrodiziaka. "Čistá" euforie produkovaná MDPV navíc není ani známkou nízké toxicity, jelikož co do negativních účinků a "stimulantové kocoviny" převyšuje i metamfetamin.
2.0.2. Releasery a inhibitory zpětného vychytávání metaforicky
Zjednodušeně a velmi metaforicky si lze receptory představit jako vědra s otvory na dně, do kterých zvrchu proudí voda (neurotransmitter) a zespoda vytéká otvorem ven. Při běžném fungování do věder zvrchu teče stejné množství vody, jaké spodem zase vytéká. Čím vyšší je hladina vody ve vědrech (receptorech), tím jsou produkovány silnější pro konkrétní druh receptoru typické účinky.
Při požití inhibitoru zpětného vychytávání neurotransmitteru se dolní otvor dočasně zmenší, takže se vědra začnou postupně plnit (odtok je nyní menší než přítok). Při požití dopaminového releaseru zůstane otvor na dně stejný, ale zvýší se přítok. V principu stejný výsledek (zvýšení hladiny vody) produkuje odlišný typ změny vědomí.
2.0.3. Agonismus a antagonismus
Agonisté jsou látky, které v rámci výše uvedené metafory protékají vědry stejně jako voda, jedná se však o odlišnou tekutinu. Silného agonistu si lze představit jako tekutinu pryštící do vědra pod vyšším tlakem než voda, čímž působí silnější neurochemickou odezvu. Slabší agonista bude tekutinou, jež teče do vědra pomaleji, avšak stále přispívá k plnění vědra. Antagonista bude naproti tomu poklopem, který vědra částečně až zcela překryje, čímž zamezí přítoku vody či jiných tekutin.
2.1. DOPAMINOVÉ RELEASERY
Dopaminových releaserů (DRAs - dopamine releasing agents) existuje několik různých druhů. Látky, jež vyplavují dopamin, totiž nejsou pro dopamin selektivní, ale vyplavují i další neurotransmittery. Poměry a intenzita, v jakých konkrétní substance vyplavuje které neurotransmittery, určují z velké části její celkový farmakologický profil. Překvapivě žádná jedna látka není striktně selektivním vyplavovačem dopaminu. Většina "tvrdých" stimulantů jako metamfetamin spadá do kategorie NDRA - "norepinephrine-dopamine releasing agents", tedy s dopaminem vyplavují i norepinefrin neboli noradrenalin. Mechanismy působení jednotlivých katecholaminů jsou spolu provázané, takže tam kam jde dopamin často jde i jeho bratr noradrenalin. Další kategorií jsou SNDRA - "serotonin-norepinephrine-dopamine releasing agents". Tam spadají hlavně drogy veskrze označované jako extáze - MDMA, MDA, methylon, 5-APB, 6-APB, a mnoho jejich derivátů a analogů. Mimo empatogenní taneční drogy pak do SNDRA patří i některé obskurní tryptaminy, které jsou většinou primárně psychedeliky, sekundárně pak slabšími empatogeny a stimulanty. Převážně obskurními a výzkumnými molekulami jsou pak též substance SDRA, tedy releasery serotoninu a dopaminu bez výrazného přímého účinku na noradrenalin.
V řadách stimulačních releaserů dopaminu panuje kategorizační zmatek, jelikož mnoho z nich spadá do určitých podskupin či nadskupin, jež se mezi sebou ještě navíc různě protínají. Pokusím se proto jejich kategorie níže trochu objasnit. Následující rozbor zahrnuje pouze DRA stimulanty, takže se netýká méně stimulačních až nestimulačních DRA s primárně psychedelickou/antidepresivní/atd aktivitou:
Většinová část stimulantů typu DRA je substituovanými amfetaminy. Pod substituované amfetaminy patří substituované kathinony, substituované pyrovalerony, a tak dále. Samotné substituované amfetaminy dále spadají do větší skupiny substituovaných fenetylaminů. Jak si je možné všimnout, hodně chaosu vyplývá z předpony "substituovaný", jelikož substituované cokoliv je v chemii až moc široký pojem. Na mnoha diskuzních internetových fórech o drogách navíc lidé často používají slovo "substitované" zbytečně nebo nesprávně. Pokud tedy chceme nějak rozdělit DRA stimulanty, musíme pojem "substituovaný" vypustit, a používat namísto toho poloslangové označení amfetaminy, kathinony, benzofurany, piperaziny, metraziny, a aminorexy. Těchto šest skupin pojímá většinu DRA stimulačních látek. Amfetaminem je jednoduše stimulační droga co má ve svojí molekulární struktuře amfetamin, kathinonem je stimulační droga co obsahuje kathinon, a tak podobně. Metraziny jsou označením stimulačních substituovaných fenylmorfolinů, a aminorexy jsou oxazolinovými či oxazolidinonovými deriváty. Takto vzniklé skupiny nemusí mít vždy zcela přesně dané hranice, jde ovšem o nejpraktičtější a nejpoužívanější rozdělení. V případě amfetaminů je dobré si dát pozor, zda se již nejedná o kathinony, které jsou v chemickém názvosloví beta-keton amfetaminy. Od běžných amfetaminů se liší přidaným dvojvazným kyslíkem (takzvanou ketonovou skupinou).
Příklady látek jednotlivých skupin:
Amfetaminy: amfetamin, metamfetamin, MDMA (methylendioxyamfetamin), 4-FA (4-fluoroamfetamin), 2-FMA (fluorometamfetamin), dextroamfetamin, a jiné
Kathinony: kathinon, methkathinon, mefedron (4-methyl-methkathinon), 3-MMC (3-methylmethkathinon), methylon (methylendioxymethkathinon), hexedron, a jiné
Aminorexy: aminorex, 4-methylaminorex, fluminorex, pemolin, a jiné
Metraziny: fenmetrazin, fendimetrazin, fenmetramid, a jiné
Benzofurany: 5-APB, 6-APB, a jiné
Piperaziny: BZP (benzylpiperazin), MBZP, a jiné
Někdy jsou také jako samostatná skupina označovány stimulační látky s předponou methylendioxy, a to pod zkratkou MDxx. Nejčastěji jsou tím myšleny pouze drogy odpovídající účinkům extáze, tedy empatogenní stimulanty. Za této podmínky by do skupiny MDxx patřilo MDMA, methylon, MDEA, ovšem ne MDPV. Kromě toho mohou být pod zkratku MDxx někdy řazeny i názvem neodpovídající látky jako 5-APB a 6-APB, nebo MBDB (Methylbenzodioxolylbutanamin).
2.1.1. Amfetaminy
Amfetaminové stimulační drogy disponují stimulačními účinky fyzickými a do různé míry i mentálními. Typickými příklady takových amfetaminů jsou amfetamin a jeho silnější příbuzný metamfetamin. Dalšími jež stojí za zmínku jsou 4-fluoroamfetamin (4-FA), dextroamfetamin, 2-fluorometamfetamin, a empatogeny methylendioxyamfetamin (MDA) a methylendioxymetamfetamin. Kromě nich také existuje množství amfetaminů klasifikovaných jako psychedelické halucinogeny.
Intoxikace stimulačními amfetaminy (v této kapitole dále jen amfetaminy) se vyznačuje několika společnými rysy v účincích. Těmi jsou následující:
Bruxismus: je lékařským označením pro tření zuby o sebe. Amfetaminy tento vedlejší účinek vyvolávají hlavně v rekreačních dávkách. Jedná se o následek obecné svalové ztuhlosti, kterou amfetaminy navozují. Je projevem svalového napětí v čelistních svalech. V případě účinku amfetaminů nejde pouze o tření zuby o sebe, ale obecně "neklidná ústa", kdy má intoxikovaný jedinec nezvladatelnou potřebu třít jazykem o zuby a o vnitřních části úst, olizovat si rty, různě drkotat zuby, a tak podobně. Účinku neklidných úst se slangově říká "výkusy". Olizování úst je též příznakem dalšího pro amfetaminy typického vedlejšího účinku, kterým je sucho v ústech. Fenomén neklidných úst je umocňován stimulační aktivitou na centrální nervový systém, kdy má osoba pod vlivem amfetaminu zvýšenou potřebu pohybu, a je také projevem neuróz vyvolaných či zesílených amfetaminovou intoxikací. Mezi amfetaminové projevy neuróz patří rovněž okusování vnitřních částí tváří. Uživatelé si nejčastěji pomáhají žvýkáním žvýkaček.
Sucho v ústech: je následkem "vysoušecího" efektu amfetaminů, které dočasně vysušují sliznice. Vysoušecím efektem je známo i mnoho jiných skupin drog, například kanabinoidy a opioidy. Bruxismus v kombinaci s vysušenými ústy a špatnou dentální hygienou stojí za známým neblahým účinkem metamfetaminu a jemu podobných drog na zuby a ústní dutinu (v angličtině známo pod pojmem "meth mouth").
Svalové vypětí: svaly se pod vlivem amfetaminů napnou a zůstávají po dobu intoxikace nadměrně vypnuté. To může způsobit svalovou ztuhlost, ze které později bolí uživatele celé tělo. Svalová bolest je zpravidla patrná až po odeznění účinku drogy. Bruxismus, vykroucenost, a svalové napětí lze zmírnit spolupožitím doplňků stravy s hořčíkem, ten je ale k tomuto účelu platný pouze ve formě takzvaných chelátů. Těmi jsou třeba hořčík laktát nebo hořčík orotát. Hořčík oxid a citrát jsou naopak nevhodné, jelikož disponují nízkou biologickou dostupností, a jejich hlavní využití spočívá v laxativním (projímavém) účinku.
Vykroucenost: je slangovým pojmem označujícím pohybový projev intoxikace amfetaminy, při níž se má intoxikovaný potřebu různě kroutit. Lidé pod vlivem rekreačních dávek amfetaminů kroutí trupem a rukama, zejména pak zápěstími při gestikulaci, což může působit vtipným dojmem. Jde také o jeden ze znaků, dle něhož se dá celkem spolehlivě odhalit člověk pod vlivem dopaminergních stimulantů. Kroutivé pohyby jsou také patrné při chůzi. Kroucení bývá částečně nekontrolované a částečně vědomé.
Zvýšené sebevědomí a "velikášství": mezi účinky amfetaminů patří také navýšení sebevědomí a s ním spojené výřečnosti. Odtud pochází anxiolytické působení amfetaminů na některé jedince. Dle dávky a citlivosti uživatele může toto přejít až v projevy takzvaného velikášství, kdy je intoxikovaný člověk přímo nezdravě sebejistý a egoistický. Je to srovnatelné se sebejistým chováním pod vlivem alkoholu, ovšem bez sedace a zpomaleného toku myšlenek (což může způsobit, že je člověk pod vlivem amfetaminů ještě nesnesitelnější).
Empatogenita a hostilita: amfetaminy mohou působit empatogenně, tedy vyvolávat pocity lásky a soudružnosti s okolními lidmi. To je hlavním účinkem MDMA a látek MDMA příbuzných, jež jsou díky svému SNDRA působení často označovány za empatogeny. Kromě toho může tento efekt vyvolat rovněž amfetaminový stimulant typu NDRA, i když do menší míry nebo pocitově odlišným způsobem. Stejně tak ale mohou tyto látky působit zcela opačně, kdy je intoxikovaná osoba naopak vůči svému okolí jedovatá, "urejpaná", či přímo nepřátelská. Tato hostilita představuje jeden z hlavních faktorů negativní pověsti amfetaminů a především pak metamfetaminu, o kterých se říká, že mění lidi k horšímu. Někteří z dlouholetých uživatelů metamfetaminu jsou sice sobečtí a sebestřední, nejedná se však o vlastnost vyvolanou samotnou drogou, jak se někteří domnívají. Negativní lidské vlastnosti mohou být amfetaminy (i jinými drogami) sice vyneseny na povrch, uživatelé jsou ale stále zodpovědní za svoje chování. Tyto osobnostní změny jsou proto stále jejich vědomým rozhodnutím.
Obsesivní až paranoidní myšlení a jednání: amfetaminové drogy mohou zesilovat symptomy duševních poruch, čehož je ikonickým příkladem obsedantně kompulzivní porucha, lépe známá pod zkratkou OCD. Chování typické pro OCD se může následkem nadměrně aktivního dopaminového systému projevovat i u osob, jež k němu za střízliva mají jen malé náznakové sklony. To je spojené i s faktem, že pod vlivem amfetaminu je možné rychle spadnout do králičí nory jedné konkrétní myšlenky, a tu dále rozvíjet do šílených proporcí. Je díky tomu možné vést mnohahodinové "amfetaminové debaty" na jedno téma, na druhé straně ale lze také začít obsesivně přemýšlet o něčem špatném a nesmyslném, což dále vyústí v paranoidní myšlení. V nižších dávkách je tento účinek pozitivním efektem léčiv usnadňujících soustředění osobám trpícím poruchami pozornosti (ADD, ADHD), ve vyšších dávkách je ale potenciálním spouštěčem rozvoje toxické psychózy.
Nootropní účinek a brain fog: jelikož amfetaminy zlepšují v terapeutických dávkách schopnost soustředění a navyšují mentální kapacitu, jsou obecně považovány za jedny z nejlepších nootropik. To ovšem neplatí v případě požití vyšších rekreačních dávek, které naopak zhoršují schopnost racionálního uvažování a produktivního toku myšlenek. Zastřenému myšlení se v angličtině říká "brain fog", což je přeložitelné jako "mozková mlha" nebo "zamlžení mozku". U některých jedinců také může pro daný účel nevhodný typ amfetaminu nebo jeho příliš vysoká dávka vyvolat stav "nekvalitní produktivity". Spisovatel dokáže například vyplodit velké množství textu v krátkém časovém intervalu, po vystřízlivění a následném pročtení svého díla ovšem zjistí, že daný text je na autorovy poměry podprůměrné kvality.
Zlepšení nálady: amfetaminy dočasně zlepšují duševní stav uživatele. Osoba trpící depresivními či úzkostnými poruchami tedy po jejich aplikaci dosáhne pocitu úlevy, případně dokonce zabrousí do teritoria povznesenosti a euforie. Jelikož je tento stav neurochemickým výkyvem, může po vypršení účinku dojít k následným mentálním propadům. To ovšem není pevným pravidlem, a je to typické spíše pro intoxikaci vysokými dávkami, kompulzivní redosing, nebo dlouhodobé užívání, kdy může dojít k "downregulaci" (snížení) tvorby dopaminu nebo citlivosti dopaminových receptorů. Riziko depresivních propadů je vyšší tehdy, když uživatel trpí nějakou duševní poruchou nebo prochází těžkou životní etapou. Existují ale i lidé, kteří nepocítí žádné negativní účinky ani po dlouhodobém užívání rekreačních dávek. Stejně tak může některým osobám být ovšem špatně i po jednorázovém užití terapeutické dávky amfetaminu. V kontrastu s depresivními stavy je stav manie, tedy nadměrně povznesené nálady vedoucí ke spontánnímu chování negativně ovlivňujícímu život jedince. Amfetaminy mohou spustit manii trvající i po odeznění jejich účinku hlavně u osob trpících bipolární (také zvanou maniodepresivní) poruchou.
Afrodiziakální účinky: amfetaminy mohou na některé jedince působit afrodiziakálně, jedná se ovšem o individuální záležitost. Stejně obvyklý je i opačný efekt, kdy osoba pod vlivem amfetaminu částečně až zcela ztrácí libido. Muži na které působí amfetaminy afrodiziakálně se mohou dostat do nepříjemné situace, jelikož amfetaminy vyvolaná vazokonstrikce působí dočasné "zcvrknutí" mužského pohlavního orgánu a ztěžuje dosažení erekce. Osoby všech pohlaví také mohou pod vlivem amfetaminu také disponovat vysokým libidem, avšak zároveň trpět ztrátou schopnosti dosáhnout orgasmu. Zejména pro metamfetamin je typické, že pokud na uživatele působí afrodiziakálně, boří přitom zažité mentální bloky a inhibice v sexuální oblasti. Do té doby militantně heterosexuální jedinec tak může najednou přijít do kontaktu s potlačovanou homosexuální stránkou svojí osobnosti.
Pocity lehkosti a nadbytku energie: osoba pod vlivem amfetaminů, zejména v rozmezí rekreačního dávkování, pociťuje zvýšené množství energie. Pohyb se stává příjemným a žádoucím, jeho absence může oproti tomu působit stres a neklid. Český slangový název metamfetaminu "peří" je výstižným označením pocitu pod jeho vlivem, kdy se člověk cítí povznesen nejenom obrazně, ale i fyzicky, jakoby jeho tělo nic nevážilo. Ztráta vnímání váhy svého těla je mimo jiné žádoucí vlastností tanečních drog.
Potlačení chuti k jídlu: amfetaminy potlačují chuť k jídlu, pročež se jim v medicinálním názvosloví říká "anorektika". Některé amfetaminy díky tomu jsou či v minulosti byly účinnou ingrediencí léků na hubnutí. MDMA a jemu příbuzné látky ovšem mohou mít také paradoxní efekt, kdy intoxikovaný jedinec sice nemá hlad ani potřebu jíst, ale má citelnou chuť na sladké. Lidé pod vlivem MDMA proto většinou nepohrdnou cucavým bonbónem nebo lízatkem, které zároveň pomáhají s výkusy. Je ale nutné si při jejich konzumaci dát pozor, aby se člověk nekousnul do jazyka.
Retence moči: vzhledem k napnutým nebo naopak uvolněným svalům je u mnoha drog přítomný efekt retence moči, kdy je obtížné se vymočit. V extrémních případech se nelze vymočit vůbec, což vede k potenciálně zdraví ohrožujícímu stavu, kdy je nutné intoxikovanému zavést katetr do močové trubice.
Mezi jednotlivými amfetaminovými stimulanty existují rozdíly v míře do jaké se vyznačují jednotlivými výše uvedenými účinky, účinné dávce, kardiotoxicitě (srdeční toxicitě), neurotoxicitě (mozkové toxicitě), toxicitě obecně, průměrné délce trvání intoxikace, potenciálu pro kompulzivní redosing, rekreačním potenciálu, biologické dostupnosti skrze odlišné metody aplikace, vhodnosti k injekční/nasální/orální/rektální/inhalační/jiné aplikaci, využitelnosti jako léčiva potlačující symptomy pozornostních poruch, terapeutickém indexu, dostupností a legalitě v jednotlivých státech, a tak podobně.
Samotný amfetamin a jeho blízký derivát dextroamfetamin jsou například účinnými látkami různých druhů léčiv potlačujících symptomy pozornostních poruch, a to v různých formách. Nejznámějším takovým léčivem je Adderal. Adderal je kombinací amfetaminu a dextroamfetaminu, každého z nich dále ve dvou formách. Amfetamin se v Adderalu vyskytuje ve formě sulfátu a aspartátu, dextroamfetamin pak ve formě sulfátu a sacharátu. Amfetamin sulfát i aspartát jsou dále racemickými mixy svých dvou izomerů, tedy se v podstatě jedná o čtyři od sebe odlišné molekuly. Dextroamfetamin pak v Adderalu racemickým mixem není, dextroamfetamin sulfát i sacharát jsou tedy v Adderalu zastoupeny pouze jedním z jejich dvou možných izomerů.
Oba tyto amfetaminy disponují nejen účinky terapeutickými, ale i rekreačními. Ve vyšších dávkách totiž vyvolávají pro amfetaminové drogy typickou euforii. Jelikož je Adderal nejčastěji distribuován jako lék s prodlouženým uvolňováním, rekreační uživatelé zpravídla drtí v Adderalových tobolkách obsažené "kuličky", čímž lze do velké míry tento mechanismus obejít. Adderal i jiná tobolková/tabletová stimulační léčiva bývají také drceny na prášek za účelem nasálního užití. Jelikož se jedná o běžnou praxi známou výrobcům psychotropních léčiv, některé produkty jsou opatřeny pojistkou proti zneužití, kdy tableta při pokusu o nadrcení "zgelovatí". To je nejčastější u opioidních léčiv jako oxykodon, kde má primárně zabraňovat jejich intravenoznímu užití, sekundárně pak funguje i jako prevence užití nasálního.
Amfetamin a dextroamfetamin jsou co do účinků zhruba srovnatelné. Oproti metamfetaminu jsou zhruba tím, čím je morfin vůči heroinu. Ačkoli účinky čistého metamfetaminu bývají zpravidla euforičtější než účinky ekvivalentních dávek (dextro)amfetaminu, vzhledem k individuálním neurochemickým rozdílům a stavu pouličních metamfetaminových drog někteří mohou považovat Adderal (nebo čistý (dextro)amfetamin) za metamfetaminu nadřazenou rekreační drogu.
Co se týče amfetaminů z řad research chemicals, jejich účinky se dle konkrétní substance pohybují někde mezi MDMA, amfetaminem, a metamfetaminem. Jelikož se ovšem jedná o mnohem méně prozkoumané molekuly, vyznačují se dodatečnou vrstvou rizikovosti s tímto faktem související. Některé z nich sice mohou být v různých ohledech méně toxické, neexistuje však dostatek dat týkající se třeba karcinogenity, efektů dlouhodobého užívání, či možných vzácných reakcí. Mnoho z těchto látek se také vyznačuje silnými vazokonstrikčními vlastnostmi, pro které jsou známy nejen nové amfetaminové stimulanty, ale také amfetaminové halucinogeny, a to často do ještě vyšší míry.
Jedním z prvních amfetaminů na českém trhu s tehdy ještě legálními designérskými drogami byl 4-fluoroamfetamin (4-FA), známý i pod přezdívkou Funky. V prodeji byl ve zhruba stejném období jako mefedron. Účinky 4-FA byly popisovány jako něco mezi MDMA a amfetaminem, kdy droga poskytovala euforii pocitově a fyzicky podobnou MDMA, ale bez jeho empatogenity, v kombinaci se stimulací zhruba srovnatelnou s běžným amfetaminem. Dle některých zdrojů disponovalo 4-FA mírnějším profilem pro amfetaminy typických vedlejších účinků, tedy nevyvolávalo tak silné "výkusy" nebo "vykroucenost". Na druhé straně prý zase vyvolávalo silnější potřebu užít další dávku, bylo tedy kompulzivnější. Vzhledem k přítomnosti fluoru v jeho molekulární stavbě také nebylo vhodné k nasální aplikaci, jelikož pálilo jako čert. Lze předpokládat, že případné intravenozní užití 4-FA by ze stejného důvodu bylo opravdu velmi škodlivé pro žíly.
Nížší euforičností, ovšem rovněž vyšší pocitovou čistotou intoxikace, se vyznačoval 2-flurometamfetamin (2-FMA). Ten se proslavil jako relativně "jemný" nootropní amfetamin vhodný ke studiu. 2-FMA je často přirovnáváno k 3-FMP, o němž je pojednáno v příslušné kapitole (metraziny).
Látkou na MDMA podobnou je pak jeho blízký příbuzný MDA, tedy methylendioxyamfetamin. Intoxikace MDA se oproti intoxikaci MDMA vyznačuje o trochu menší empatogenitou, silnější stimulací, a změnou vnímání a myšlení podobnou účinkům psychedelických drog. Oproti MDMA může MDA také být pocitově "neohrabanější" a "špinavější" látkou.
Co se týče amfetaminů z řad research chemicals, jejich účinky se dle konkrétní substance pohybují někde mezi MDMA, amfetaminem, a metamfetaminem. Jelikož se ovšem jedná o mnohem méně prozkoumané molekuly, vyznačují se dodatečnou vrstvou rizikovosti s tímto faktem související. Některé z nich sice mohou být v různých ohledech méně toxické, neexistuje však dostatek dat týkající se třeba karcinogenity, efektů dlouhodobého užívání, či možných vzácných reakcí. Mnoho z těchto látek se také vyznačuje silnými vazokonstrikčními vlastnostmi, pro které jsou známy nejen nové amfetaminové stimulanty, ale také amfetaminové halucinogeny, a to často do ještě vyšší míry.
Jedním z prvních amfetaminů na českém trhu s tehdy ještě legálními designérskými drogami byl 4-fluoroamfetamin (4-FA), známý i pod přezdívkou Funky. V prodeji byl ve zhruba stejném období jako mefedron. Účinky 4-FA byly popisovány jako něco mezi MDMA a amfetaminem, kdy droga poskytovala euforii pocitově a fyzicky podobnou MDMA, ale bez jeho empatogenity, v kombinaci se stimulací zhruba srovnatelnou s běžným amfetaminem. Dle některých zdrojů disponovalo 4-FA mírnějším profilem pro amfetaminy typických vedlejších účinků, tedy nevyvolávalo tak silné "výkusy" nebo "vykroucenost". Na druhé straně prý zase vyvolávalo silnější potřebu užít další dávku, bylo tedy kompulzivnější. Vzhledem k přítomnosti fluoru v jeho molekulární stavbě také nebylo vhodné k nasální aplikaci, jelikož pálilo jako čert. Lze předpokládat, že případné intravenozní užití 4-FA by ze stejného důvodu bylo opravdu velmi škodlivé pro žíly.
Nížší euforičností, ovšem rovněž vyšší pocitovou čistotou intoxikace, se vyznačoval 2-flurometamfetamin (2-FMA). Ten se proslavil jako relativně "jemný" nootropní amfetamin vhodný ke studiu. 2-FMA je často přirovnáváno k 3-FMP, o němž je pojednáno v příslušné kapitole (metraziny).
Látkou na MDMA podobnou je pak jeho blízký příbuzný MDA, tedy methylendioxyamfetamin. Intoxikace MDA se oproti intoxikaci MDMA vyznačuje o trochu menší empatogenitou, silnější stimulací, a změnou vnímání a myšlení podobnou účinkům psychedelických drog. Oproti MDMA může MDA také být pocitově "neohrabanější" a "špinavější" látkou.
2.1.2. Kathinony
Stimulační kathinony jsou svými účinky výrazně podobné stimulačním amfetaminům. V chemické struktuře se kathinon liší od amfetaminu hlavně tím, že z něj navíc trčí atom kyslíku na dvojité vazbě. Molekulu kathinonu lze proto poznat právě podle toho, že obsahuje amfetaminovou páteř s přidaným dvojvazným kyslíkem. Samotná páteř amfetaminu ovšem může v různých znázorněních nabírat různých podob, podle toho jak je daný nákres "podrobný".
Kathinon je úzce příbuzný kathinu, vůči kterému je asi tím, čím je amfetamin vůči efedrinu. Efedrin i kathin lze sice syntetizovat, jsou ale také přírodními alkaloidními látkami. Hlavními "mateřskými" rostlinami efedrinu jsou chvojníky (Ephedra sp.), hlavně pak chvojník obecný (Ephedra vulgaris) a chvojník čínský (Ephedra sinica). Hlavní mateřskou rostlinu kathinu představuje kata jedlá (Catha edulis), která je asi nejznámější tím, že ji ve velkém žvýkají somálští "piráti". Kromě nich je kata populární i v zemích středního východu, kde představuje pracovní stimulant a společenskou drogu. Rostlina tam zastává asi stejnou roli, jako u nás kofein a alkohol. Kata neobsahuje ve výrazném množství pouze kathin, ale také jeho potentnější derivát kathinon, což z ní dělá rostlinu s mnohem vyšším rekreačním potenciálem. Sklizená kata určená ke žvýkání se nazývá khat. Chvojník naproti tomu amfetamin bohužel neobsahuje, i tak byl ovšem historicky konzumován jako stimulant a dekongestant. Kromě efedrinu lze ve chvojníku nalézt ještě jeho blízký derivát pseudoefedrin, který je v současnosti účinnou látkou dekongesčních léčiv. Nálev či odvar z chvojníku může být označovan jako mormonský čaj.
Je zajímavostí, že khat byl v minulosti dovážen do některých západních zemí a užíván jako rekreační droga, jelikož jej zcela nepokrývaly protidrogové zákony. Nejednalo se sice o čerstvě sklizený dobře žvýkatelný khat, jak jej konzumují v zemích jeho původu, účinných látek ovšem stále obsahoval dost.
Látka kathin disponuje ještě jedním zajímavým názvem - norpseudoefedrin. Je totiž metabolitem pseudoefedrinu, a to nejen v rostlinách, ale do malé míry také v lidech. Vzhledem k populačním rozdílům v činnosti metabolických enzymů je proto teoreticky možné, že někteří lidé metabolizují pseudoefedrin na kathin extenzivněji, což by mohlo způsobovat mírnou euforičnost jinak nerekreačního pseudoefedrinu. Z dostupných studií na dané téma lze též vyčíst, že metabolismus pseudoefedrinu je ovlivňován kyselostí a zásaditostí těla, přičemž vyšší PH se rovná podstatně pomalejšímu metabolismu. Případnou konverzi pseudoefedrinu na kathin je tak teoreticky možné ovlivnit užitím některých léčiv proti překyselení žaludku, nebo o něco účinněji jedlou sodou. To ovšem stále nevyvolá jednorázově znatelný nárůst kathinu v těle, nýbrž jen něco jako "postupné uvolňování". Trik s jedlou sodou pravděpodobně platí i na stimulační amfetaminy, jelikož potenciace jedlou sodou je dobře známa i v kruzích uživatelů metamfetaminu.
Pseudoefedrin není užíván pouze jako dekongestant, ale je rovněž nechvale proslulým prekurzorem v nelegální výrobě metamfetaminu, pročež je výdej pseudoefedrinových léčiv mnoha státy legislativně omezen. Syntéza metamfetaminu spočívá v chemické redukci pseudoefedrinu, což se v ilicitních podmínkách může projevit jako komplikovaný a výbušný úkol. Kromě redukce je ale možné pseudoefedrin také zoxidovat, čímž je získán kathinonový protějšek metamfetaminu methkathinon. To představuje proces nejen méně explozivní, ale také obecně jednodušší. Methkathinon je znám jako jedna z nejsnadněji podomácku syntetizovatelných drog.
Methkathinon byl poprvé syntetizovaný v USA v roce 1928. Obliby se však dočkal spíše v bývalém Sovětském svazu, kde byl ve třicátých a čtyřicátých letech užíván jako antidepresivum a posléze i rekreační droga. Jako antidepresivum dostal obchodní název Efedron, což se dále stalo i jeho slangovým označením. Methkathinon je vlastně "pradědečkem" mefedronu.
Mefedron, neboli 4-methylmethkathinon, byl v období rozmachu research chemicals jednou z prvních širokou veřejností užívaných designérských drog. Vyznačoval se kratší dobou účinku (několik hodin) a euforickým působením popisovaným jako "něco mezi kokainem, amfetaminem, a MDMA". Mefedronem vyvolaný rush dle některých uživatelů dokonce předčil tyto látky, což z něj také činilo dosti kompulzivní drogu. Vzhledem k individualitě reakcí samozřejmě existovali i tací, jímž po mefedronu bylo naopak špatně a neshledávali jeho rush ani účinky nijak nadprůměrnými. Mefedron je mechanismem účinku SNDRA, navzdory svojí vcelku silné serotoninové aktivitě ale nepředstavuje ani tak empatogen, jako spíše klasický NDRA stimulant s citelným serotoninovým nádechem. Je možné říci, že serotonergní působení mefedronu odpovídá účinku MDMA fyzicky, ale ne již tolik duševně.
Po ilegalizaci mefedronu v západním světě se postupně objevilo mnoho jemu příbuzných látek. Jelikož název velké části z nich končil rovněž příponou -dron, lze tuto skupinu kathinonů hovorově označit jako "drony". Vzhledem k tomu, že tehdejší protidrogové zákony nepočítaly s tolika možnými analogy, bylo mnoho nových dronů záměrně prodáváno jako dočasně legální alternativa mefedronu. Zde je nutno dodat, že dle velké části uživatelů nedosahoval žádný z nich plných rekreačních kvalit svého předchůdce, takže se s původním mefedronem dále obchodovalo jakožto s ilegální drogou. Mefedronu asi nejblíže byly údajně 3-MMC a 4-MEC, tedy 3-methylmethkathinon a 4-methylethkathinon. Vedle nich se pak objevily i méně oblíbené látky jako klefedron (4-CMC), flefedron (4-FMC), bufedron, nebo mexedron.
Zatímco samotný methkathinon a 4-methylmethkathinon jsou releasery (dopaminu, norepinefrinu, serotoninu), překvapivě velké množství jím příbuzných látek představuje namísto toho inhibitory zpětného vychytávání. To znamená, že i když je samotní uživatelé popisují jako "slabší mefedron", základním mechanismem účinku jsou blíže fenidátům.
Kromě náhražek mefedronu bylo vydáno i mnoho jiných kathinonů. Z nich stojí za zmínku zejména empatogenní methylon a silný zpětný vychytavač norepinefrinu a dopaminu hexedron. Obě látky se též dočkaly svých vlastních "náhražek" - v případě methylonu to jsou hlavně slabší pentylon a eutylon, v případě hexedronu potom oblíbenější a euforičtější N-ethyl-hexedron. Methylon/pentylon/eutylon jsou sice SNDRA, disponují však i aktivitou SNDRI. Patří tak zároveň do kategorie releaserů a zpětných vychytávačů. Pentylonu příbuzným kathinonem je pak také pentedron, který však nepůsobí serotonergně a ani nevyvolává žádnou výraznější euforii. Jde o NDRI stimulant, jež měl být alternativou metamfetaminu, s ohledem na mechanismus účinku a krátkou dobu působení byl ale spíše "kokainem bez euforie".
Methylon je pocitově podobný MDMA a bývá za MDMA často i vydáván. Jeho přítomnost byla detekována ve velkém množství tablet extáze. Co do rekreačních účinků je některými preferován před MDMA, zatímco jiní tvrdí, že oproti intoxikaci MDMA není intoxikace methylonem tolik "magická". Reakce jsou tedy opět individuální. Za některými negativními názory však může stát i "drogový konzervatismus", kdy uživatelé zavrhují nové méně prozkoumané látky a brání látky osvědčené. Co se týče "magie" MDMA, methylon v tomto ohledu opravdu postrádá určité empatogenní aspekty. Představuje proto slabší "drogu lásky" a není tolik vyhledávaným afrodiziakem. Naproti tomu je ale zase silnějším stimulantem, takže může být vhodnější taneční drogou.
Podrobnějším chemickým názvem methylonu je methylendioxymethkathinon, od MDMA se tedy liší přívlastkem -kathinon namísto -amfetamin. Může být také označován zkratkou MDMC nebo βk-MDMA. Zatímco MDMA má též "sourozence" MDA (methylendioxyamfetamin), MDMC takovým sourozencem nedisponuje, jelikož MDC (methylendioxykathinon) je chemicky nestabilní látkou. To nutně neznamená, že nemůže být tu a tam syntetizováno v malém množství pár nadšenci, pro drogový trh ale není vhodnou látkou.
2.1.3. Metraziny
Stimulační metraziny patří do skupiny substituovaných fenylmorformolinů. Narozdíl třeba od substituovaných amfetaminů je skupina farmakologicky aktivních substituovaných fenylmorfolinů podstatně menší a konkrétnější, takže lze v tomto případě ono přídavné jméno "substituované" použít, aniž by se jednalo o příliš široký a matoucí pojem. Jejich hlavním zástupcem je fenmetrazin, pročež mohou být také označovány jako "substituované fenmetraziny". Fenmetrazin a jeho analogy jsou v rámci stimulačních drog velmi zajímavou kategorií, jelikož se jedná o euforika v některých ohledech nadřazená i "králi stimulantů" metamfetaminu.
Fenmetrazin se původně prodával pod obchodním názvem Preludin, a to zejména jako anorektikum, tedy lék určený k potlačení chuti k jídlu (na hubnutí). Jelikož se jedná o silné euforikum, rychle se po Evropě a USA rozšířil i jako rekreační droga. Asi největší popularity se dočkal v padesátých a šedesátých letech, přičemž mezi jeho uživatele patřili i členové známé kapely Beatles. Ve Švédsku byl dle tehdejšího průzkumu preferován před amfetaminem i metamfetaminem. Fenmetrazin existoval také v Československu, a to ve formě svého silnějšího dex- izomeru. Lze předpokládat, že byl i u nás dosti rozšířen - sama dokonce znám jednoho člověka, nyní již v důchodovém věku, který fenmetrazin v mládí vyzkoušel. Dle jeho výpovědi se tak stalo v zaměstnání, kde mu jej v tabletové formě nabídnul nadřízený v době vysokého pracovního vypětí.
Fenmetrazin je svými účinky popisován jako pocitově čistší alternativa amfetaminu. Oproti němu tolik nenarušuje schopnost racionálního myšlení, zejména ve vyšších potenčně ekvivalentních dávkách je proto "funkčnějším" stimulantem. Rozdíl mezi intoxikací amfetaminem a fenmetrazinem lze ilustrovat srovnáním nízké dávky amfetaminu s kofeinem, kde je oproti kofeinu amfetamin méně "roztěkaný" a slaběji adrenergní. Fenmetrazin je méně "vyžvýkanou a vykroucenou" drogou, s menšími sklony vyvolat neurotické a obsesivní myšlení a chování. V době uvedení fenmetrazinu na trh byl také jako jeho hlavní výhoda udáván mírnější profil akutních vedlejších účinků v porovnání s látkami amfetaminového typu. Tato pocitová čistota fenmetrazinové intoxikace navíc nesnižuje jeho euforičnost.
Pokud se někdo rozhodne studovat dané téma na internetu, rychle si všimne faktu, že zatímco o samotném fenmetrazinu existuje pouze minimální množství diskuzí a tripreportů, vyhledavač se naopak přímo hemží informacemi o jeho derivátu 3-fluorofenmetrazinu. Známý také pod zkratkou 3-FPM, 3-fluorofenmetrazin představuje jednu z populárnějších research chemicals posledních let. Není přitom pouze plnohodnotným analogem fenmetrazinu, nýbrž jej v mnoha ohledech ještě převyšuje. Pokud je fenmetrazin pocitově jemnějším amfetaminem, 3-FPM má stejný vztah k metamfetaminu. Zde ovšem nemusí platit, že disponuje i stejným rekreačním potenciálem, jelikož za euforičností metamfetaminu stojí do určité míry právě jeho znatelná síla a nárazovost v ohledu fyzickém i mentálním. Z internetových diskuzí je ovšem jasné, že určitá část s oběma drogami zkušených uživatelů by zvolila při možnosti výběru 3-FPM, které je dle jejich názoru metamfetaminu nadřazené k účelům pracovním i rekreačním. Stejně jako metamfetamin, i 3-FPM se také vyznačuje tím, že po odeznění primárního účinku ještě přetrvává jakási druhotná "post-stimulace", a to klidně i po celý zbytek dne. V případě 3-FPM je ovšem snadnější v této fázi usnout. Metamfetamin ale může zase převyšovat v ohledu anorektického působení, tedy je obtížnější se pod jeho vlivem najíst.
3-FPM je docela unikátní látkou v tom smyslu, že působí jako silný releaser dopaminu i jako inhibitor jeho zpětného vychytávání. Stejně tak ovlivňuje oběma způsoby i norepinefrin (je NDRA/NDRI), i když o poznání slaběji. Vzhledem k tomuto kombinovanému mechanismu účinku představuje drogu s extrémně vysokým potenciálem kompulzivního redosingu. Jsou popisovány případy, kdy počáteční "košt" látky skončil několikadenními tahy, což je samozřejmě velmi nerozumné jednání. Kromě nebezpečí obecně spojených s dlouhodobým užíváním dopaminergních stimulantů (manie, kardiovaskulární potíže) navíc u metrazinů existuje ještě jedno dodatečné zdravotní riziko, a to možný vznik zánětlivého žilního onemocnění vaskulitidy. Pocitová čistota metrazinů se také zcela nevztahuje na jimi působené dojezdy, kdy se po užití vyšších dávek uživatel cítí oslaben klidně i více než dalších 24 hodin. Dojezd po rekreačním užívání 3-FPM je mnohdy přirovnáván ke chřipce. Čistá intoxikace se tak může později projevit jako zrádná vlastnost. Dojem netoxicity metrazinů i ve vyšších dávkách navíc ještě více vybízí k jejich nadužívání, což může vést k nenápadnému rozvoji toxické psychózy. Co do potenciálu vyvolání psychotických změn vědomí je však 3-FPM na poměry dopaminergních research chemicals ještě docela benigní.
3-FPM není jediným metrazinem z řad designérských drog, je však z nich dle všeho nejúčinnější. O poznání menší potencí disponuje například jemu úzce příbuzná látka 4-FPM, kterýžto příklad dobře ilustruje, jak výrazný může být rozdíl ve farmakologické aktivitě dvou blízkých analogů. Mezi další méně popularní metraziny patří například isofenmetrazin a 4-methylfenmetrazin, který recenze dokonce popisují jako téměř neúčinný.
Za zmínku stojí i fendimetrazin, jež byl vyvinut přímo za účelem nahrazení fenmetrazinu substancí s nižším rekreačním potenciálem. Fendimetrazin nedisponuje žádnou vlastní farmakologickou aktivitou, nýbrž je pouhým biologickým prekurzorem fenmetrazinu. Pomalá metabolická konverze fendimetrazinu na fenmetrazin v podstatě působí jako fenmetrazin s postupným uvolňováním. Jelikož musí být v těle konvertován na svůj účinný metabolit, nemá smysl jej aplikovat jinou než orální cestou, a nevyvolává nárazový rush pro který jsou dopaminergní stimulanty tak často vyhledávány.
Metrazinem je také radafaxin, který je jedním z aktivních metabolitů dopaminergního antidepresiva bupropionu. Radafaxin byl chvíli distribuován i jako účinná látka léku potlačující syndrom neklidných nohou, v roce 2006 byl ovšem stažen z prodeje.
Stimulační metraziny patří do skupiny substituovaných fenylmorformolinů. Narozdíl třeba od substituovaných amfetaminů je skupina farmakologicky aktivních substituovaných fenylmorfolinů podstatně menší a konkrétnější, takže lze v tomto případě ono přídavné jméno "substituované" použít, aniž by se jednalo o příliš široký a matoucí pojem. Jejich hlavním zástupcem je fenmetrazin, pročež mohou být také označovány jako "substituované fenmetraziny". Fenmetrazin a jeho analogy jsou v rámci stimulačních drog velmi zajímavou kategorií, jelikož se jedná o euforika v některých ohledech nadřazená i "králi stimulantů" metamfetaminu.
Fenmetrazin se původně prodával pod obchodním názvem Preludin, a to zejména jako anorektikum, tedy lék určený k potlačení chuti k jídlu (na hubnutí). Jelikož se jedná o silné euforikum, rychle se po Evropě a USA rozšířil i jako rekreační droga. Asi největší popularity se dočkal v padesátých a šedesátých letech, přičemž mezi jeho uživatele patřili i členové známé kapely Beatles. Ve Švédsku byl dle tehdejšího průzkumu preferován před amfetaminem i metamfetaminem. Fenmetrazin existoval také v Československu, a to ve formě svého silnějšího dex- izomeru. Lze předpokládat, že byl i u nás dosti rozšířen - sama dokonce znám jednoho člověka, nyní již v důchodovém věku, který fenmetrazin v mládí vyzkoušel. Dle jeho výpovědi se tak stalo v zaměstnání, kde mu jej v tabletové formě nabídnul nadřízený v době vysokého pracovního vypětí.
Fenmetrazin je svými účinky popisován jako pocitově čistší alternativa amfetaminu. Oproti němu tolik nenarušuje schopnost racionálního myšlení, zejména ve vyšších potenčně ekvivalentních dávkách je proto "funkčnějším" stimulantem. Rozdíl mezi intoxikací amfetaminem a fenmetrazinem lze ilustrovat srovnáním nízké dávky amfetaminu s kofeinem, kde je oproti kofeinu amfetamin méně "roztěkaný" a slaběji adrenergní. Fenmetrazin je méně "vyžvýkanou a vykroucenou" drogou, s menšími sklony vyvolat neurotické a obsesivní myšlení a chování. V době uvedení fenmetrazinu na trh byl také jako jeho hlavní výhoda udáván mírnější profil akutních vedlejších účinků v porovnání s látkami amfetaminového typu. Tato pocitová čistota fenmetrazinové intoxikace navíc nesnižuje jeho euforičnost.
Pokud se někdo rozhodne studovat dané téma na internetu, rychle si všimne faktu, že zatímco o samotném fenmetrazinu existuje pouze minimální množství diskuzí a tripreportů, vyhledavač se naopak přímo hemží informacemi o jeho derivátu 3-fluorofenmetrazinu. Známý také pod zkratkou 3-FPM, 3-fluorofenmetrazin představuje jednu z populárnějších research chemicals posledních let. Není přitom pouze plnohodnotným analogem fenmetrazinu, nýbrž jej v mnoha ohledech ještě převyšuje. Pokud je fenmetrazin pocitově jemnějším amfetaminem, 3-FPM má stejný vztah k metamfetaminu. Zde ovšem nemusí platit, že disponuje i stejným rekreačním potenciálem, jelikož za euforičností metamfetaminu stojí do určité míry právě jeho znatelná síla a nárazovost v ohledu fyzickém i mentálním. Z internetových diskuzí je ovšem jasné, že určitá část s oběma drogami zkušených uživatelů by zvolila při možnosti výběru 3-FPM, které je dle jejich názoru metamfetaminu nadřazené k účelům pracovním i rekreačním. Stejně jako metamfetamin, i 3-FPM se také vyznačuje tím, že po odeznění primárního účinku ještě přetrvává jakási druhotná "post-stimulace", a to klidně i po celý zbytek dne. V případě 3-FPM je ovšem snadnější v této fázi usnout. Metamfetamin ale může zase převyšovat v ohledu anorektického působení, tedy je obtížnější se pod jeho vlivem najíst.
3-FPM je docela unikátní látkou v tom smyslu, že působí jako silný releaser dopaminu i jako inhibitor jeho zpětného vychytávání. Stejně tak ovlivňuje oběma způsoby i norepinefrin (je NDRA/NDRI), i když o poznání slaběji. Vzhledem k tomuto kombinovanému mechanismu účinku představuje drogu s extrémně vysokým potenciálem kompulzivního redosingu. Jsou popisovány případy, kdy počáteční "košt" látky skončil několikadenními tahy, což je samozřejmě velmi nerozumné jednání. Kromě nebezpečí obecně spojených s dlouhodobým užíváním dopaminergních stimulantů (manie, kardiovaskulární potíže) navíc u metrazinů existuje ještě jedno dodatečné zdravotní riziko, a to možný vznik zánětlivého žilního onemocnění vaskulitidy. Pocitová čistota metrazinů se také zcela nevztahuje na jimi působené dojezdy, kdy se po užití vyšších dávek uživatel cítí oslaben klidně i více než dalších 24 hodin. Dojezd po rekreačním užívání 3-FPM je mnohdy přirovnáván ke chřipce. Čistá intoxikace se tak může později projevit jako zrádná vlastnost. Dojem netoxicity metrazinů i ve vyšších dávkách navíc ještě více vybízí k jejich nadužívání, což může vést k nenápadnému rozvoji toxické psychózy. Co do potenciálu vyvolání psychotických změn vědomí je však 3-FPM na poměry dopaminergních research chemicals ještě docela benigní.
3-FPM není jediným metrazinem z řad designérských drog, je však z nich dle všeho nejúčinnější. O poznání menší potencí disponuje například jemu úzce příbuzná látka 4-FPM, kterýžto příklad dobře ilustruje, jak výrazný může být rozdíl ve farmakologické aktivitě dvou blízkých analogů. Mezi další méně popularní metraziny patří například isofenmetrazin a 4-methylfenmetrazin, který recenze dokonce popisují jako téměř neúčinný.
Za zmínku stojí i fendimetrazin, jež byl vyvinut přímo za účelem nahrazení fenmetrazinu substancí s nižším rekreačním potenciálem. Fendimetrazin nedisponuje žádnou vlastní farmakologickou aktivitou, nýbrž je pouhým biologickým prekurzorem fenmetrazinu. Pomalá metabolická konverze fendimetrazinu na fenmetrazin v podstatě působí jako fenmetrazin s postupným uvolňováním. Jelikož musí být v těle konvertován na svůj účinný metabolit, nemá smysl jej aplikovat jinou než orální cestou, a nevyvolává nárazový rush pro který jsou dopaminergní stimulanty tak často vyhledávány.
Metrazinem je také radafaxin, který je jedním z aktivních metabolitů dopaminergního antidepresiva bupropionu. Radafaxin byl chvíli distribuován i jako účinná látka léku potlačující syndrom neklidných nohou, v roce 2006 byl ovšem stažen z prodeje.
2.1.4. Benzofurany
Stimulační benzofurany (dále jen s.benzofurany) jsou látkami s benzofuranovou páteří. Benzofuranová páteř vypadá stejně jako "tělo" a "hlava" MDMA a jiných methylendioxy- substancí, avšak s tím rozdílem, že má jen jedno "oko" (kyslík) a na místě druhého oka dvojnou vazbu. Stejně jako většina psychotropních methylendioxy- látek, i s.benzofurany jsou primárně empatogenními stimulanty. Oproti MDMA nebo methylonu však působí zpravidla méně stimulačně a silněji psychedelicky. Většina s.benzofuranů je svojí psychedeličností podobná MDA, svojí empatogenitou podobná MDMA, a svými stimulačními účinky podobná fenmetrazinu, oproti kterému ale disponují podstatně nižším potenciálem kompulzivního redosingu. Jimi navozená intoxikace také trvá oproti intoxikaci MD(M)A podstatně delší dobu, a to mezi šesti a dvanácti hodinami, přičemž reziduální účinky mohou přetrvávat ještě o něco déle. Působení s.benzofuranů je rovněž vnímáno jako pocitově čistší než působení MDMA, v kterémžto ohledu jsou oproti němu asi tím, čím je fenmetrazin vůči amfetaminu. Pocitová čistota intoxikace se odráží také v mírnějších dojezdech, jež dle většiny uživatelů bývají podstatně snesitelnější než dojezdy po jiných serotonergních empatogenech. Je ovšem možné, že v rámci populace existuje určité procento lidí, jejichž tělo na s.benzofurany reaguje naopak hůře. Kromě nepříjemnějších dojezdů mohou tito lidé pociťovat například bolesti hlavy či nevolnost.
Jelikož většina osob registruje u s.benzofuranů menší dojezdy, nižší fyzickou zátěž, a obecně méně negativních účinků, jsou považovány za méně toxické než MDMA. To ovšem nelze tvrdit s jistotou, jelikož se jedná o málo prozkoumanou skupinu látek, jejichž subjektivně lehký účinek nemusí nutně znamenat i nižší toxicitu. Je proto klidně možné, že jsou s.benzofurany v porovnání s MDMA neurotoxičtější nebo škodlivější pro tělesné orgány. Jejich dlouhodobé užívání v krátkých časových intervalech by proto mohlo být i rizikovější. Stejně jako v případě intoxikace jinými serotonergními empatogeny, i zde navíc dochází k nárazovému "přetížení" serotoninových drah v mozku, pročež je doporučováno dodržovat mezi jednotlivými užitími alespoň měsíční odstup.
S.benzofurany byly na drogový trh uvedeny jako research chemicals, a to ještě v době, kdy bylo takové látky možno zakoupit v kamenných obchodech. Proslavily se tehdy pod přezdívkou "Benzo Fury", což byl původní obchodní název s.benzofuranů 5-APB a 6-APB v tabletové formě. Jelikož pojem "benzo" je i slangovým označením benzodiazepinů, byl tento název možná trochu zavádějící.
Jelikož kategorie substituovaných benzofuranů neobsahuje mnoho farmakologicky aktivních látek, patří "originální" 5-APB (5-(2-aminopropyl)benzofuran) a 6-APB (6-(2-aminopropyl)benzofuran) dodnes mezi nejznámější zástupce svojí chemické skupiny. Pozice nejslavnějšího psychotropního benzofuranu ovšem bohužel patří takzvané "bromo-vážce", která se stala krátce po svém úvodu na trh nechvalně proslulým strašákem všech uživatelů psychedelických drog. Bromo-vážka totiž není primárně stimulantem, nýbrž představuje psychedelický halucinogen vyznačující se silnou vazokonstrikcí, několikadenním působením, a dlouhou dobou nástupu účinku. Poslední zmíněné bylo samo o sobě tragickou vlastností, jelikož mnoho osob tato prodleva vedla k užití další dávky. Asi nejděsivějším případem předávkování byl případ muže ve Švédsku, kterému následkem bromo-vážkou způsobené vazokonstrikce musely být amputovány prsty. Vedle bromo-vážky existují i další benzofuranová psychedelika, mezi něž patří například deriváty 2C-x drog označované jako 2C-x-FLY.
Co se týče s.benzofuranů 5-APB a 6-APB, jedná se, jak již bylo popsáno, o pocitově relativně lehké a čisté empatogeny s dodatečnými účinky psychedelického rázu. Oproti 5-APB je 6-APB stimulačnější drogou s delší dobou účinku (8 či více hodin), zatímco 5-APB zase dle tripreportů působí o něco psychedeličtěji. Rozdíl mezi nimi lze přirovnat k rozdílu mezi izomery ketaminu. Stejně jako někteří lidé preferují ketamin v racemické formě, je některými lidmi preferována kombinace obou těchto látek "půl napůl", což je pravděpodobně o trochu rizikovější než užití plné dávky pouze jedné z nich.
Obě tyto substance jsou zároveň SNDRI a SNDRA, přičemž ještě navíc agonizují některé skupiny serotoninových receptorů. Agonismus serotoninových receptorů stojí za jejich dodatečnými psychedelickými účinky, zároveň však v případě receptoru 5-HT2B přispívá ke kardiotoxicitě.
Jelikož se jedná o látky, jejichž distribuce (a případně i vlastnictví) byla v mnoha zemích postavena mimo zákon hned prvními vlnami legislativního boje proti research chemicals, jsou v současnosti opět spíše vzácnými a obskurními substancemi. Po ilegalizaci 5-APB a 6-APB ještě nějakou dobu kolovaly trhem s legálními drogami některé jejich deriváty. Z nich asi nejúčinnější byly 5-MAPB a 6-MAPB, které dle mnoha tripreportů dokonce disponovaly vyšším rekreačním potenciálem. Jako zklamání se naopak ukázala látka 5-EAPB, jejíž účinky jsou popisovány veskrze negativně.
Kromě tabletové formy byly s.benzofurany prodávány i v "čisté" formě sukcinátových solí. Dle tvrzení několika uživatelů se jejich potence v této podobě lišila (stejné látky byly různě potentní), což by naznačovalo, že některé várky byly čistší než jiné. Kontaminovanější várky pravděpodobně obsahovaly větší množství nezreagované kyseliny jantarové a inaktivních benzofuranových derivátů jako například 4-APB.
2.1.5. Piperaziny
Stimulační piperaziny (dále jen piperaziny) jsou kategorií psychotropních látek s velmi negativní pověstí. Tato negativní pověst není spojena tolik s jejich přímou rizikovostí, jako spíše s negativními vedlejšími účinky. Nejznámějším piperazinovým stimulantem je benzylpiperazin (zkráceně BZP), který se po drogové scéně pohybuje již od devadesátých let. Ještě před boomem research chemicals se pravděpodobně tu a tam vyskytly i další obskurní drogy, jako například methkathinon, o benzylpiperazinu se v tomto ohledu ovšem mluví podstatně častěji. Na diskuzních fórech existují zmínky o BZP staré okolo dvaceti let, tedy ještě z dob před rozmachem internetu. Mnoho látek piperazinového typu jsou rovněž antiparazitiky, a dříve byly (dnes jsou již méně) účinnou látkou odčervovacích veterinárních tablet. Je proto možné, že piperazinové drogy nebo jejich prekurzory byly získávány z těchto veterinárních přípravků.
Benzylpiperazin se už v minulosti občasně objevoval také v tabletách extáze, což může souviset s tím, že jeho produkce je levnější než produkce MDMA. Co do účinků se však spíše než MDMA podobá amfetaminu. Dle některých tripreportů je BZP dokonce euforičtější než samotný amfetamin, to ovšem bývá vykoupeno velmi nepříjemným dojezdem. Velice táhlý a nepříjemný dojezd je popisován velkou částí tripreportů, v nichž uživatel dokonce nezřídka tvrdí, že ta trocha stimulace a euforie za pozdější negativní účinky nestála. Těžký dojezd je primárním faktorem negativní pověsti BZP, přičemž faktor sekundární představují negativní účinky pociťované určitým procentem uživatelů již v průběhu intoxikace. Těmi jsou hlavně žaludeční nevolnost a bolesti hlavy.
Stejně jako v případě jiných kategorií farmakologicky aktivních látek, i na piperaziny reagují různí lidé různě. Oproti negativně reagujícím uživatelům existuje i skupina takových, kteří piperaziny mají v oblibě a nepociťují po jejich užití žádné těžké dojezdy či nepříjemné účinky. To může být opět dáno například variací v efektivitě jaterních enzymů.
Většina psychoaktivních piperazinů je mechanismem účinku (S)NDRA a (SN)DRI což stojí za jejich stimulačními vlastnostmi a za jejich potenciálem kompulzivního redosingu. Jelikož je po nich lidem špatně i po požití jedné průměrně vysoké rekreační dávky, redosing znamená téměř jistou cestu do dojezdového pekla. Piperaziny disponují také účinkem agonistickým, a to vůči některým serotoninovým a adrenergním receptorům. Agonismus adrenergních receptorů zde přispívá k pocitu špinavé (vycukané, nervozní, vyklepané) jakoby "efedrinové" intoxikace, agonismus těch serotoninových se pak podílí na mírné psychedeličnosti a velmi mírné empatogenitě. Afinita piperazinů k serotoninovým receptorům bohužel působí více škody než užitku, jelikož je tím přispěno k jejich kardiotoxicitě a potenciálu vyvolat nevolnost, úzkost, a bolení hlavy. V případě BZP může údajně na negativní účinky mít vliv to, v jaké formě je aplikován. Spekuluje se totiž o tom, že ve formě dihydrochloridu disponuje menším profilem vedlejších účinků, než v podobě hydrochloridu. Vedle toho je možné BZP vlastnit také ve formě volné báze (freebase), kdy má podobu kapaliny tuhnoucí při pokojové teplotě. Ve všech jeho podobách se vyznačuje nízkým PH, pročež dráždí kůži a oči a není moc doporučováno jej zkoušet šňupat. Ještě pálivější je pak benzylpiperazinový analog TFMPP (trifluoromethylpiperazin), jež má ve svojí molekulární struktuře atom fluoru. Fluridované substance jsou obecně známy jako pálivé a nevhodné k nasálnímu užití. TFMPP je po BZP nejspíše druhým nejužívanějším piperazinovým stimulantem, a na Wikipedii se o něm lze dočíst, že při kombinaci s BZP vyvolává stav změny vědomí plus mínus blízký intoxikaci MDMA.
Co do fyzického stimulačního účinku je BZP popisováno jako o trochu méně energický amfetamin. Zpočátku intoxikace prožívá uživatel tělesné vjemy do jisté míry podobné vjemům prožívaným na MDMA - pocity horkých a chladných vln procházejících tělem, zesílení citlivosti pokožky na hmatové podněty, brnění, mravenčení, motání hlavy, a v neposlední řadě i sucho v ústech. To může být zejména při nájezdu doprovázeno také zesílením úzkostných stavů, kterýžto účinek se u intoxikace piperaziny vyskytuje dost často - jsou oproti většině dopaminergních stimulantů silnějšími anxiogeny. Co se týče účinků mentálních, je BZP dle všeho značně euforické a upovídané, v čemž může připomínat dokonce i metamfetamin. Oproti amfetaminům však BZP není moc dobrým lékem na poruchy pozornosti, jelikož jím vyvolaný mentální stav se vyznačuje roztěkaností, zapomnětlivostí, a obecně necshopností se na něco delší dobu soustředit. Mentální euforie BZP je primárně "speedového" charakteru, avšak vyznačující se zmíněným psychedelickým nádechem (vizuály při zavřených očích) a empatogenitou (s tím souvisí i upovídanost). Anxiogenní vlastnosti BZP jsou částečně vyvolány i agonismem "psychedelických" receptorů, jelikož jím vyvolaná změna myšlení je podobná právě změně myšlení na psychedelických drogách. Po vyprchání primárního účinku ještě BZP disponuje dlouhým efektem reziduální stimulace, je proto nemožné usnout klidně dalších 10-12 hodin. Intoxikace TFMPP a dalšími benzylpiperazinovými analogy je intoxikaci BZP podobná, odlišuje se ale v intenzitě jednotlivých popsaných aspektů - může třeba být energičtější, psychedeličtější, úzkostnější, méně roztěkaná, a tak podobně.
Piperazinovými psychotropními drogami jsou vedle BZP a TFMPP například také: MDBZP (methylendioxybenzylpiperazin), MBZP (1-Methyl-4-benzylpiperazin), 2C-B-BZP (4-Bromo-2,5-dimethoxy-1-benzylpiperazin), pCPP (4-Chlorofenylpiperazin), mCPP (3-Chlorofenylpiperazin) mnoho dalších.
Z těchto látek stojí za zmínku mCPP, které není rekreačním euforikem, ale namísto toho představuje velmi silně anxiogenní dysforikum. Bylo dříve v prodeji jako jedna z designérských drog, což se samozřejmě nedočkalo pozitivních ohlasů.
2.1.6. Aminorexy
Stejně jako jsou amfetaminy analogovými látkami amfetaminu, jsou aminorexy analogovými látkami aminorexu. Lze je také označit jako substituované aminorexy, kterýžto pojem není tolik obecný, jako například pojem "substituované amfetaminy", a dá se proto použít k označení úzkého spektra konkrétních psychotropních drog. Chemicky je možné aminorexy ještě rozdělit na oxazolinové a oxazolidinonové. Samotný aminorex je sice stimulační drogou, jeho užívání však není (a nikdy nebylo) moc rozšířené. Byl chvíli předepisován jako anorektikum, vzhledem ke svojí kardiotoxicitě musel být ale brzy stažen z trhu. Kardiotoxicita aminorexu byla zejména spojena s rozvojem pulmonární hypertenze, což je velmi rizikový stav ohrožující funkci srdce a plic. V těžkých případech pulmonární hypertenze může být nutná i plicní transplantace, nebo může dojít k zástavě srdce. Problémem aminorexů je fakt, že určitou mírou kardiotoxicity disponují snad všechny tyto látky, přičemž jsou zároveň ještě k tomu hepatotoxické (toxické pro játra). To sice neznamená, že běžný člověk bude mít zdravotní problémy po jednorázovém užití průměrné rekreační dávky konkrétního aminorexu, riziko ovšem značně stoupá při jejich dlouhodobém pravidelném užívání. Je to vlastně podobné pití alkoholu, kdy jednorázová silnější podnapilost u většiny lidí nevyústí v žádné následky, pravidelná konzumace však může vyvolat například cirhózu jater.
Oproti aminorexu je o něco známější jeho derivát pemolin, který se také vyznačuje nižší toxicitou. Co do účinků je srovnatelný s fenmetrazinem. V současné době je pemolin předepisován snad jen v Japonsku, kde se užívá k léčbě symptomů narkolepsie a vzácněji (off-label) též pozornostních poruch. Pemolin a jeho deriváty jsou navzdory svojí toxicitě označovány za pocitově čisté stimulanty, jež v běžných dávkách působí citelně menší dojezd než ekvivalentní dávka amfetaminu. To dobře ilustruje fakt, že pocitově čisté drogy bez těžkého dojezdu nemusí nutně být i netoxické. Ohledně toxicity pemolinu je nutno dodat, že i když jsou jeho toxické účinky dobře prokázány, existují lidé, jímž jeho dlouholeté užívání (v terapeutických dávkách) zdravotně vůbec nijak neuškodilo. Osoby s oslabenou funkcí jater či srdce by se však měli aminorexům raději vyhnout. Stejně jako v případě paracetamolu, i hepatotoxicita aminorexů se pravděpodobně odvíjí od požité dávky, takže vysoké rekreační dávky mohou být podstatně škodlivější než ty nižší terapeutické.
Aminorexové stimulanty se objevily i na trhu s research chemicals. Asi nejdiskutovanějšími designérskými aminorexy jsou cyklazodon a 4-methylaminorex, známý také pod zkratkou 4-MAR. Co se týče cyklazodonu, jedná se o substanci příbuznou pemolinu, jež může teoreticky disponovat o trochu vyšším rekreačním potenciálem. Malá část požitého cyklazodonu (delším jménem cyklopropylpemolinu) se rovněž na pemolin metabolizuje v těle. Vedle cyklazodonu je zmiňován i jeho blízký derivát N-methyl-cyklazodon, který disponuje podobným farmakologickým profilem. Stejně jako ostatní aminorexy, i (N-methyl-)cyklazodon je účinným anorektikem. V nižších rekreačních dávkách (=vyšších terapeutických) popisují uživatelé účinky klidné a vyrovnané stimulace, soustředěnosti, a v neposlední řadě i dojem empatogenního nádechu okrajově přirovnatelného k efektu MDMA. Serotonergní euforie je vyvolána tím, že některé aminorexy jsou svým mechanismem účinku SNDRA, i když se přesně neví, jak silné releasery serotoninu představují. Po vyprchání primárního účinku, trvajícího okolo sedmi hodin, je údajně ještě delší dobu přítomen jakýsi antidepresivní efekt, a to klidně i po několik dní. Ve vyšších dávkách bývají popisovány patrné vedlejší účinky sympatomimetického typu, hlavně vysoký tlak a podstatně zrychlené bušení srdce (srdeční palpitace). To by vzhledem k neznámé míře kardiotoxicity (N-methyl-)cyklazodonu mohlo představovat docela nebezpečnou vlastnost. (N-methyl-)Cyklazodon bývá někdy přirovnáván i k "lehkému amfetaminu" 2-FMA, a o jeho možných využitích se mluví i v komunitách experimentátorů s nootropiky. Dle několika tripreportů navozuje stav natolik vyrovnané, soustředěné, ale zároveň zrychlené mysli, že to v intoxikovaném jedinci vyvolává dojem dočasného navýšení IQ, jakoby došlo k navýšení "výkonu" mozku. Kdyby byl mozek počítačem, intoxikace (N-methyl-)cyklazodonem by byla synonymní s přetaktováním procesoru. Zrychlené myšlení zde ovšem neznamená obsesivnější či paranoidní myšlení, jelikož jde o drogu překvapivě nízkých manických kvalit, a tedy i nižšího potenciálu vyvolání toxické psychózy.
Kapitolou pro sebe samou je pak výše zmíněný 4-MAR, o kterém se v kruzích drogových nadšenců mluví jako o "supermetamfetaminu". Jeho slangovým názvem je v angličtině "ice", což však může v současnosti stejně tak označovat metamfetamin. Jeho účinky jsou označovány jako "něco mezi MDMA a pervitinem". 4-MAR je vůči ostatním aminorexům tím, čím je metamfetamin vůči ostatním amfetaminům. Oproti jiným aminorexům představuje tedy 4-MAR podstatně euforičtější drogu s delší dobou účinku. Doba působení jediné rekreační dávky 4-MAR je zhruba 12 hodin pokud je kouřen, a přes 16 hodin pokud je užit insuflací nebo orálně. Pokusy na myších dokonce ukázaly, že pokud mají na výběr, preferují 4-MAR před amfetaminem. S ohledem na dlouhou dobu působení, která je dle mnoha zdrojů delší než doba působení metamfetaminu, je velmi jednoduché vydržet na 4-methyl-aminorexu několik dní vzhůru. Stejně jako cyklazodon, ani 4-MAR navíc není příliš manickou drogou, a to navzdory své silnější euforičnosti. Několikadenní "tah" na 4-MAR se proto bude nejspíše vyznačovat čistší myslí a méně psychotickým myšlením, než jakým by se vyznačoval stejně dlouhý "tah" na metamfetaminu. Navzdory euforické, vyrovnané, a funkční stimulaci, 4-MAR ale zdaleka není ve všech aspektech "supermetamfetaminem", jako se o něm tvrdí. Lidé mající zkušenost s metamfetaminem i 4-MAR se totiž shodují na tom, že i když má 4-MAR své kouzlo a využití, metamfetamin je stále podstatně silnějším euforikem. 4-MAR představuje spíše dospělejšího, praktičtějšího, a psychicky vyrovnanějšího sourozence metamfetaminu, se kterým ovšem není zdaleka taková legrace, jako je s jeho šíleným mladším sourozencem.
Dle vědeckých výzkumů je 4-MAR oproti metamfetaminu i MDMA méně neurotoxické. Možná kardio- a hepato- toxicita však jsou oproti tomu výrazně horší. Na trhu s research chemicals se v jednu dobu objevil í fluorovaný derivát 4F-MAR, ten ovšem v žádném aspektu kvalit 4-MAR nedosahoval. Nechvalně proslulým se pak stal derivát 4,4'-Dimethylaminorex (4-DMAR), který byl silným serotonergním empatogenem a bohužel i jedním z toxičtějších aminorexů. S jeho užitím bylo spojeno několik desítek úmrtí. Dle dostupných dat se však nejednalo o následek užití samotného 4-DMAR, nýbrž o následek kombinace 4-DMAR ještě s jinými psychoaktivními látkami.
2.2. INHIBITORY ZPĚTNÉHO VYCHYTÁVÁNÍ DOPAMINU
2.2.1. Kokain a jeho analogy
Kokain představuje spolu s metamfetaminem a kofeinem bezesporu nejikoničtější stimulační drogu. Mechanismem účinku se jedná o SNDRI. Zpětné vychytávání serotoninu, norepinefrinu, a dopaminu je ve farmakologii kokainu zastoupeno v poměrech, které vyvolávají velmi specifický typ rushe. Tento rush nemusí být nutně nejintenzivnější, svojí euforičností však předčí podstatnou část jiných rekreačních drog. Euforický rush kokainu, spolu s krátkou celkovou dobu jeho účinku (méně než jedna hodina), z něj činí jednu z nejkompulzivnějších drog. Ačkoli je samotný kokain kardiotoxickou a návykovou drogou s mnoha úskalími, jeho farmakologický profil není tím, co jej činí nejvíce škodlivým. Nejškodlivějšími faktory jsou zde totiž vysoká cena a nízká čistota. To znamená, že pokud se průměrný člověk rozhodne užívat kokain pravidelně, největší rizikem pro něj nebude samotná látka kokain, nýbrž v kokainu obsažené kontaminanty a potíže spojené s těžkou finanční situací. Pravidelné užívání je tak o poznání méně detrimentální pro osoby s velmi silným finančním zázemím, s čímž často přichází i přístup ke kokainu vyšší čistoty. Ve všech vrstvách společnosti je pak kokain často kombinován s alkoholem, což má za následek tvorbu metabolitu kokaethylenu. Ten disponuje vlastní farmakologickou aktivitou a euforickými účinky, zároveň však často hraje roli v případech fatálních předávkování.
Co se týče kokainu takzvaně pouličního, jedná se o drogu svojí nečistotou velmi notorickou. Jelikož je kokain produkován téměř výhradně v zemích Jižní Ameriky, jeho kvalita a dostupnost je navíc v Evropě ještě mnohem nižší než v blíže položených USA a Kanadě. Z tohoto důvodu je také v evropských zemích zaznamenán menší počet jeho uživatelů. Dá se říci, že v České Republice je užívání kokainu spíše výjimečnou záležitostí. Kokain vyskytující se u nás rovněž bývá pejorativně označován jako pikain, což je referencí na častou kontaminaci metamfetaminem. Lze také předpokládat, že kromě metamfetaminu za něj může být vydáváno i mnoho obskurních research chemicals s NDRI účinkem, které jsou svými účinky kokainu podobnější (viz "synthacain" níže).
Zejména v zemích USA kokain existuje nejen ve formě hydrochloridu primárně určeného ke šňupání, ale také jako volná báze určená ke kouření. Kokain v podobě volné báze se označuje jako crack. Tato přezdívka vznikla z praskavého zvuku, který vydává při zahřátí. Takto aplikovaný kokain vyvolá silnější rush než jeho nasální aplikace, doba účinku je ale snížena na nějakých deset minut. Zatímco kokain hydrochlorid je tradičně spojen s bohatými vrstvami společnosti, crack má přesně opačnou pověst, a je znám jako droga sexuálních pracovnic a lidí bez domova. To souvisí s jeho nižší účinnou dávkou a tedy i nižší cenou. Kouření cracku nese oproti nasálnímu užití kokainu vyšší riziko rozvoje iracionálního jednání až toxické psychózy, pročež se v anglicky mluvících zemích používá pojem "crackhead" (slangový název pro kompulzivního uživatele) i jako synonymum pro někoho energického a šíleného. V amerických věznicích se zase říká kávě "crack in the cup" (crack v šálku/hrnku), což plyne z toho, že účinky cracku jsou vizuálně podobné účinkům velkých dávek kofeinu (svalové záškuby, klepání rukou, podrážděnost, nervozita, hyperaktivita...). Kokain je ze svojí hydrochloridové formy převáděn na volnou bázi tak, že je rozpuštěn ve vodě s amoniakem nebo jedlou sodou. V případě použití jedlé sody je pak nutno výsledný mix zahřát, v případě amoniaku se volná báze vytvoří i za studena. Jde tedy o velmi jednoduchý proces. V Argentině a nejspíše i dalších jihoamerických zemích existuje crack pod označením "paco" (odvozeno ze španělského "la pasta base de cocaína"), a je údajně vyráběn ze zbytkových produktů extrakce kokainu. To by teoreticky mohlo znamenat jeho nižší čistotu a větší množství chemických kontaminantů oproti cracku severoamerickému.
Kokain je možné užít také intravenozně, což samozřejmě nese dodatečná rizika. Intravenozní užití je popisováno jako fyzicky i mentálně extrémně euforické, zároveň však znepokojivě zatěžující funkci srdečního svalu. Uživatel má často pocit, že mu každou chvíli exploduje srdce. Při nitrožilní aplikaci také dochází k efektu anglicky přezdívanému "bellringer", kdy při nájezdu začne uživateli silně zvonit v uších. Bellringer může být přítomen i po nárazovém vykouření vysoké dávky cracku.
Samotný kokain je alkaloidem extrahovaným z rostliny erythroxylum coca, v češtině nazývané rudodřev koka nebo kokainovník pravý. Je zajímavostí, že čeleď rudodřevu obsahuje více různých zástupců, z nichž některé jsou legálně dostupné jako afrodiziaka či mírné stimulanty. Ty však kokain neobsahují a nedisponují žádným rekreačním potenciálem. V Jižní Americe je vedle kokainu také velmi obvyklé žvýkání listů koky, jež jsou tam dostupné levně a ve velkém množství. Kokain se v této formě vstřebává bukálně a skrze trávící trakt, což působí absenci rushe a mírnější nástup účinku. Lze bez nadsázky říci, že žvýkání koky je v těchto zemích bráno asi stejně, jako u nás pití kávy. Žvýkání listů je asi nejvíce rozšířené v oblastech s větší nadmořskou výškou, poněvadž ulevuje od únavy a potíží spojených s řídkostí okolního vzduchu. Kokainovník bývá v zemích svého původu též považován za rostlinný lék, a jeho medicinální užití bylo obvyklé již u původních obyvatel. Ti z něj mimo jiné vyráběli i topikální pastu, která byla díky vysokému obsahu vápníku nápomocna v léčbě zlomenin. Jako všelék se kokain později proslavil i v Evropě, kde byl spolu s opiem součástí mnoha léčivých preparátů.
Jelikož je kokain lokálním anestetikem, byl v minulosti používán i za účelem "umrtvení" nějaké části těla. V současnosti se za stejným účelem využívají jeho nepsychoaktivní deriváty, kterými jsou například prokain a lidokain. Vedle nich ovšem existuje i mnoho takových derivátů kokainu, které si zachovaly jeho stimulační a psychotropní účinky, případně představují látky ještě potentnější. Zde je dobré dodat, že vyšší potence se nemusí nutně rovnat i vyšší euforičnosti. Mezi kokainové analogy patří například 4-fluorokokain, 4-fluorotropakokain, dimetokain, troparil, altropan, nebo dichloropan (RTI-111). Poslední zmíněný byl údajně chvíli dostupný na trhu s research chemicals, nedočkal se ovšem příliš vysoké obliby. Stejně jako dichloropan, patří i mnoho dalších potenciálně rekreačních analogů kokainu do chemické kategorie fenyltropanů a disponuje kódovým označením RTI-(číslo).
Ačkoli by některé z fenyltropanů (i případných analogů kokainu jiných podskupin) mohly teoreticky představovat obstojné analogy kokainu, lze předpokládat, že většina z nich nebude na trh s research chemicals nikdy uvedena. To je způsobeno faktem, že pro jejich syntézu by bylo zapotřebí drahých a nedostupných prekurzorů, případně dokonce čistého kokainu.
I když jsou kokainové analogy v podstatě nedostupné, existuje množství research chemical produktů označovaných názvy jako "synthacain", čímž je naznačena jejich podobnost s kokainem. Takové produkty mohou být buďto mixem několika různých látek, nebo pouze obchodním označením látky jedné. Pokud se jedná o mix více látek, zpravidla jde o kombinaci designérské drogy typu NDRI a lidokainu, který je do produktu přidán pouze za účelem napodobení anestetického účinku kokainu. Jelikož je lidokain při nasální či intravenozní aplikaci sám o sobě škodlivou látkou, jedná se ze strany prodejců o zbytečné navýšení rizik vyplývajících z konzumace research chemicals. Z látek typu NDRI je pak za účelem emulace kokainu nejčastěji používán kathinonový stimulant hexedron, případně pak jeho derivát n-ethyl-hexedron. Může ovšem jít i o nějaký pyrovaleron nebo fenidát, které svým působením kokain připomínají do podobné míry.
Za zmínku stojí ještě fakt, že kokain a jeho analogy spadají do kategorie tropanových alkaloidů, tedy mají stejnou molekulární páteř jako delirianty lilkovitých rostlin.
2.2.2. Pyrovalerony
Kategorie pyrovaleronů může být stejně tak označována jako kategorie pyrrolidinů nebo v některých případech pyrrolidinofenonů. Samotný pyrovaleron je samostatně účinným stimulantem, a lze jej tak považovat za jejich strukturálního zástupce. Jedná se o skupinu stimulantů s velmi vysokým potenciálem kompulzivního redosingu, přičemž je dokonce možné o nich říci, že jsou ze všech stimulačních drog těmi nejkompulzivnějšími. Vedle kompulzivity také disponují nízkou účinnou dávkou, jež se pohybuje v řádech několika miligramů, maximálně pak několika desítek miligramů. Pokud jsou nadužívány, vyznačují se vysokým rizikem vyvolání toxické psychózy. Tyto tři faktory stojí za velmi negativní pověstí pyrovaleronových drog, jelikož jsou dohromady přímo receptem na průšvih. Stejně jako v případě jiných research chemicals, i pyrovalerony byly v době svého největšího rozmachu proprány médii, za jejichž přičinění získaly asi stejnou pověst, jakou má fenycklidin (PCP) - tvrdí se o nich, že to jsou drogy šílenství dělající z lidí vraždící maniaky. V souvislosti s mediální pozorností se také proslavilo slangové označení "flakka" a do menší míry pak i "monkey dust", což je svým způsobem referencí na přezdívku PCP "angel dust". Co do rizikovosti jsou přitom pyrovalerony ještě dosti tolerantní skupinou látek, jelikož jejich nadužívání v popisovaných dávkách by mohlo u jiných stimulantů vést k daleko silnější toxicitě. To ovšem rozhodně neznamená, že pyrovalerony svoje nadužívání uživateli zcela odpustí - opakované dávkování vede k těžkým a velmi nepříjemným dojezdům, a kromě toho bylo také v souvislosti s nimi zaznamenáno zdravotních problémů i úmrtí. Dojezdy po jednorázovém užití jsou pak popisovány jako podobné dojezdům po amfetaminech nebo i mírnější.
Jedním z nejznámějších pyrovaleronů je MDPV (methylendioxypyrovaleron), který navzdory svojí methylendioxy- předponě není empatogenem, nýbrž pouze čistým stimulantem. MDPV představuje jednoho z lépe prostudovaných zástupců svojí kategorie, zdaleka o něm ale není možné říci, že by byl podrobně prozkoumanou drogou. Studie MDPV mimo jiné odhalily i fakt, že v intoxikovaných subjektech podporuje agresivní sklony, což samozřejmě ke stigmatizaci pyrovaleronů ještě přispělo. Ačkoli se zdaleka nejedná o pozitivní vlastnost, je dobré si uvědomit, že stejným negativem se vyznačuje i společností tolerovaný alkohol, pod jehož vlivem se lidé chovají agresivně dosti často.
Primárním mechanismem účinku MDPV je zpětné vychytávání norepinefrinu a dopaminu (NDRI), což platí i pro drtivou většinu (ne-li úplně všechny) pyrovaleronové stimulanty. Vzhledem k jejich obecně nízké prozkoumanosti je dost možné, že minimálně některé z nich jsou také releasery dopaminu, nebo disponují ještě jinými mechanismy do větší míry ovlivňujícími jejich celkový farmakologický profil. Z možných dalších mechanismů účinku není moc pravděpodobná silná serotonergní aktivita, poněvadž snad žádný z nich není v tripreportech popisován jako empatogen.
NDRI aktivita pyrovaleronů z nich dělá substance účinkově příbuzné spíše kokainu než amfetaminu. Bývají však často přirovnávány i k metamfetaminu, jemuž jsou pocitově trochu podobné. Uživatelé pyrovalerony někdy popisují jako "něco mezi kokainem a metamfetaminem", euforie navozená látkami typu DRI se ovšem od euforie typu DRA rozeznatelně liší. Pokud má tedy někdo v oblibě metamfetamin, pyrovalerony pro něj nebudou plnohodnotnou náhražkou, a nejspíše by před nimi preferoval aminorexy či metraziny. Oproti kokainu pak pyrovalerony zase působí "špinavěji" a postrádají jeho serotoninový efekt. To ovšem nutně neznamená, že by v některých případech nemohly být jeho plnohodnotnou alternativou. To platí zejména pro kuřáky cracku (kokainu ve formě volné báze), kteří v porovnání s nasálními uživateli kokainu nejsou takové "fajnovky".
Co do dopaminergní aktivity pyrovalerony mnohdy kokain převyšují, tedy jsou silnějšími zpětnými vychytávači dopaminu, a přinejmenším na papíře také návykovějšími látkami. Jelikož DRI aktivita představuje primární faktor v mechanismu kokainové závislosti, pyrovalerony "chuť na kokain" spolehlivě zaženou, přičemž navíc působí mnohem déle. Zatímco jeden "potah" cracku účinkuje typicky jen nějakých deset minut, pyrovalerony jsou stejnou formou aplikace účinné několik hodin, s působením srovnatelně euforického počátečního rushe.
"Crackový rush" pyrovaleronů je přímo zodpovědný za výše zmíněnou kompulzivitu jejich užívání. Tripreporty často popisují situace, kdy někomu přijde nějaký pyrovaleron poštou jako research chemical, začne malou testovací dávkou, a o několik hodin později má již v sobě desítky miligramů oné substance. S redosingem přichází samozřejmě i obsesivní, manické, a paranoidní myšlení, což je ještě znásobeno tehdy, pokud je uživatel spánkově deprivován. Zrádnost intoxikace pyrovalerony souvisí i s pocitem čistého nenarušeného myšlení, které se zpočátku jeví jako až nootropní účinek, brzy ovšem sklouzává do teritoria iracionality a manie. Pyrovaleronové stimulanty tak mohou budit v uživateli dojem, že ještě zvládne užít další a další dávku, což samo o sobě souvisí s narušenou racionalitou a dočasně zvýšeným sebevědomím. V tomto aspektu jsou pyrovalerony velmi podobné benzodiazepinům.
Jelikož je pyrrolidinová páteř velmi "ohebná", byly vedle MDPV uvedeny na trh s research chemicals desítky dalších podobných látek, přičemž další desítky až stovky existují zatím pouze "na papíře". Lze předpokládat, že většina z nich je ve většině evropských zemí již teď ilegální, jelikož jsou pokryty protidrogovými zákony o analozích. Asi nejdiskutovanějšími pyrovalerony jsou kromě MDPV ještě alfa-PVP (α-Pyrrolidinopentiofenon; PV-7) a alfa-PHP (α-Pyrrolidinohexanofenon). Alfa-PVP se proslavilo právě pod jménem flakka, a patřilo mezi nejoblíbenější a nejeuforičtější zástupce svého druhu. Přezdívka flakka se později do jisté míry uchytila i jako označení jiných pyrovaleronů, které měly "originální flakku" nahradit. Alfa-PVP i alfa-PHP jsou rovněž popisovány jako "čistší", méně manické verze MDPV se snesitelnějším dojezdem, přičemž alfa-PHP bývá dokonce označováno za pocitově "nejčistší" a nejjemnější pyrovaleron s nejnižším (avšak stále výrazným) potenciálem pro vyvolání toxické psychózy. S postupem ilegalizace již známých pyrovaleronů se začalo objevovat velké množství jiných, obskurnějších, a mnohdy i rizikovějších derivátů původních látek. Přezdívky se mezi nimi dočkalo MDPHP, které začalo být známé jako "monkey dust". Lze předpokládat, že i toto označení bylo později přeneseno na některé další pyrovalerony. Pyrovalerony bývají někdy také označovány jako PV-x, kde x znamená číslo, stejně jako v případě substancí 2C-x. Označením PV-x však mnoho z nich nedisponuje.
Mezi další pyrovalerony patří: MDPH, MPBP, MDPPP, DMPVP, alfa-PHPP (PV-8), alfa-POP (PV-9), alfa-PNP (PV-10), alfa-PPP, naphyron, nebo 4F-PVP.
Poslední zmíněný představuje zástupce řady fluorovaných pyrovaleronů, které sice byly farmakologicky aktivní, nebylo již však možné je kouřit. Kouření pyrovaleronů je přitom častou metodou jejich administrace, a to do mnohem větší míry, než do jaké jsou kouřeny ostatní typy research chemicals. Šňupání a intravenozní aplikace pyrovaleronů byly samozřejmě popsány rovněž. Vedle distribuce jako research chemicals mohou být pyrovalerony také přeprodávány jako metamfetamin, což je vzhledem k jejich mnohem nižší účinné dávce velmi nebezpečné.
Na internetu existují diskuze o tom, že některé konkrétní pyrovalerony byly některými distributory dodány v podobě bílého krystalického prášku, zatímco jinými v podobě prášku béžového. Je proto možné, že část z nich byla kontaminována neznámými zbytkovými reagenty. V jistém smyslu výjimečný je pyrovaleronový stimulant prolintan, který byl jako snad jediný ze svojí skupiny chvíli dostupný jako oficiální farmaceutikum ve Španělsku.
Co se týče toxicity, je možné, že některé z pyrovaleronů jsou toxičtější než jiné. Ty alespoň trochu prozkoumané však co do kardiotoxicity představují bezpečnější látky než jakou je kokain, a narozdíl od aminorexů u nich nebyla zaznamenána ani výrazná míra hepatotoxicity. Toxické účinky jsou tak spojeny téměř výhradně s případy silných předávkování, kterých bohužel následkem kompulzivity bylo mnoho. Průměrná doba působení (jedné dávky) pyrovaleronů je 4-8 hodin, někdy s delší reziduální stimulací.
2.2.3. Fenidáty
Fenidáty jsou ve světě zpětných vychytávačů dopaminu asi tím, čím jsou metraziny ve světě dopaminových releaserů. V porovnání s ostatními velkými skupinami svojí kategorie tedy představují ty "nejlehčí" a nejvíce funkční stimulanty. Velká část experimentátorů se stimulačními drogami uvádí, že metraziny jsou oproti fenidátům látkami s vyšším rekreačním potenciálem, vzhledem k povaze fenidátové euforie však existují i tací, jež fenidáty před metraziny upředňostňují. Častý je též názor, že ačkoli jsou metraziny obecně rekreačnějšími stimulanty, fenidáty vyvolávají podstatně lepší prvotní rush. Fenidátový rush může být sám o sobě předmětem silné mentální závislosti, jelikož navzdory svojí lehkosti stále funguje na "kokainovém" principu. Většinu fenidátů lze označit jako "kokain light" bez serotonergní aktivity. Co do působení na serotoninové mechanismy existuje mezi fenidáty několik málo výjimek. Těmi jsou hlavně metylnaftidát a etylnaftidát, častěji označované kódovými názvy HDMP-28 a HDEP-28. Obě tyto látky byly chvíli dostupné na trhu s research chemicals, a HDMP-28 bylo dle většiny experimentátorů euforičtější než HDEP-28. Účinků podobných kokainu ovšem zdaleka nedosahovaly, a v rámci fenidátů si ani nenašly velké množství příznivců.
Zatímco HDMP-28 a HDEP-28 jsou mechanismem účinku SNDRI, ostatní fenidáty jsou pouze NDRI. Vzhledem k neprozkoumanosti všech fenidátů je však možné, že některé z nich ovliňují i jiné mechanismy, nebo že jsou do nějaké míry také serotonergní. Takovou látkou by mohl být třeba 3,4-dichlorometylfenidát (3,4-DCMP; někdy také označovaný jako 3,4-CTMP), jež se od ostatních fenidátů testovaných lidmi podivným způsobem odlišuje. Dle tripreportů disponuje po požití delší prodlevou před započetím účinku a je o poznání silnější než ostatní fenidáty - z těch doposud testovaných asi nejsilnější ze všech. Zatímco ostatní fenidáty jsou známy svojí lehkostí, 3,4-DCMP působí stimulaci tak silnou, že je to údajně až nepříjemné. Říká se o něm, že představuje až 7x potentnější než metylfenidát. Přitom se jako research chemical nikdy nedočkal velké obliby, což kromě dlouhého nástupu účinku může souviset s tím, že navzdory svojí potenci nedosahuje euforičnosti jiných fenidátů.
Když se zaměříme na fenidáty méně obskurní, asi nejznámějším a globálně nejužívanějším z nich je metylfenidát. Jedná se o léčivo na předpis, jehož hlavní indikací je úleva od symptomů pozornostních poruch. Spolu s Adderalem představuje nejpředepisovanější léčivo na tuto indikaci, a je nejčastěji vydáván v tabletové formě pod obchodními názvy Ritalin a Concerta. Stejně jako v případě amfetaminových farmaceutik, i metylfenidát je opředen kontroverzí ohledně jeho předepisování dětem a mladistvým. V určité části populace také metylfenidát vyvolává otupělost a emoční plochost, pročež se o něm tvrdí, že "oblbuje" uživatele. Tento vedlejší účinek patrně není přítomen u všech osob trpících AD(H)D, mohl by ale s AD(H)D úzce souviset. Vzhledem ke svým stimulačním účinkům jsou farmaceutika s obsahem metylfenidátu také předmětem ilegálního obchodu s drogami, oproti benzodiazepinům se tak ovšem děje v menší míře. Tablety s obsahem metylfenidátu také typicky nejsou falzifikovány, a obchodování s nimi spíše probíhá ve studentských kruzích. Vedle orálního užití bývají tato léčiva také často šňupány, což oproti orální aplikaci vyústí v citelný euforický rush.
Účinky metylfenidátu se vyznačují jemnou, nepřehlcující stimulací, která je hlavně mentálního charakteru. Oproti amfetaminu má obecně méně vedlejších účinků a je méně "fyzickou" psychotropní látkou. Pokud je po užití metylfenidátu přítomen dojezd, je mírnějšího charakteru. Dojezd může být patrný hlavně po nasálním užití vyšších dávek. Intoxikace metylfenidátem se nepřekvapivě vyznačuje lepší schopností se soustředit a "zabrat se" do nějaké činnosti. Zatímco amfetaminy činí příjemnější i fyzickou práci, metylfenidát je určen spíše k práci mentální. To však neznamená, že není zcela vůbec fyzickým stimulantem, jelikož ve vyšších rekreačních dávkách by mohl posloužit i jako dostačující taneční droga. Z povahy svých účinků je metylfenidát i účinným nootropikem, přičemž jsou jeho účinky méně "rozptylující" než právě účinky amfetaminu. Potentnější verzí metylfenidátu je jeho izomer dexmetylfenidát, distribuováný hlavně pod obchodním názvem Focalin. Tablety s obsahem dexmetylfenidátu disponují častěji mechanismem postupného uvolňování, což je může činit méně vhodnými k nasální aplikaci po nadrcení. Primární účinek metylfenidátu i dexmetylfenidátu trvá jen zhruba dvě hodiny, reziduální slabší účinky se pak ale táhnou déle.
Kromě HDMP-28, HDEP-28, a 3,4-DCMP se na trhu s research chemicals objevilo i množství dalších fenidátových stimulantů. Mezi prvními z nich byl etylfenidát, který je sám o sobě též metabolitem vznikajícím za spoluužití metylfenidátu s alkoholem. Etylfenidát se proslavil jako docela obstojný analog metylfenidátu, byl však zároveň známý svojí kausticitou (žíravostí). To činilo nasální aplikaci poněkud bolestivou a rizikovou, mnoho uživatelů jej však i přesto opakovaně šňupalo. K tomu přispěl i fakt, že při užití orální cestou nedisponuje tak vysokou biologickou dostupností, takže se jeho nasální aplikace "vyplatí". Účinky etylfenidátu jsou v porovnání s metylfenidátem popisovány jako kratší a euforičtější, zároveň ale i "špinavější" s působením patrnějšího nepříjemného dojezdu. Oproti metylfenidátu disponuje etylfenidát také vyšším potenciálem vyvolání toxické psychózy, tato vlastnost se ovšem u fenidátů projevuje docela vzácně a bývá následkem mnohanásobného kompulzivního redosingu. Na poměry dopaminergních stimulantů jsou tedy fenidáty v tomto ohledu ještě relativně bezpečné. Případy fenidáty vyvolaných psychóz se kromě kompulzivních uživatelů týkají hlavně osob s historií duševních onemocnění, dětí a dospívajících, a vzácných reakcí z přecitlivělosti.
Opakem etylfenidátu pak byl isopropylfenidát, který byl naopak pocitově jemnější a čistší než samotný metylfenidát. Disponoval krátkou dobou účinku, jen nízkým rekreačním potenciálem, a velmi malou euforičností. Jednalo se však o vysoce funkční "nenápadný" stimulant. Euforičtější verzí isopropylfenidátu byl pak jeho blízký derivát propylfenidát.
Jedním ze silnějších fenidátů pak je fluorovaná verze metylfenidátu 4-fluoro-metylfenidát (4F-MPH), jež je mnohými považován za asi nejlepšího zástupce svojí skupiny. Vyvolává soustředěnou motivovanou euforii, v kterémžto ohledu bývá přirovnáván k 3-fluorofenmetrazinu (3-FPM). Narozdíl od ostatních fenidátů působí klidně i 12 hodin, i když větší část z toho by se dala považovat za reziduální stimulaci. Tato "reziduální" stimulace je však dle všeho silnější a patrnější, než jakou působí metylfenidát a ostatní fenidáty. Co do euforičnosti 4F-MPH metylfenidát převyšuje. Kromě 3-FPM je také 4F-MPH někdy přirovnáván k funkčnímu "studijnímu" amfetaminu 2-FMA. Je zajímavé, že všechny tři zmíněné látky jsou fluorovanými analogy svojí skupiny, jakoby fluorace souvisela s nootropním účinkem a "čistší" stimulací. Mnoho fluorovaných substancí také disponuje delší dobou účinku než jejich nefluorované protějšky.
V minulosti byly jako farmaceutika prodávány ještě fenidáty levofacetoperan a pipradol. První zmíněný jako anorektikum a antidepresivum, ten druhý pak jako anorektikum, anti-narkoleptikum, a lék k potlačení symptomů pozornostních poruch.
Fenidáty jsou ve světě zpětných vychytávačů dopaminu asi tím, čím jsou metraziny ve světě dopaminových releaserů. V porovnání s ostatními velkými skupinami svojí kategorie tedy představují ty "nejlehčí" a nejvíce funkční stimulanty. Velká část experimentátorů se stimulačními drogami uvádí, že metraziny jsou oproti fenidátům látkami s vyšším rekreačním potenciálem, vzhledem k povaze fenidátové euforie však existují i tací, jež fenidáty před metraziny upředňostňují. Častý je též názor, že ačkoli jsou metraziny obecně rekreačnějšími stimulanty, fenidáty vyvolávají podstatně lepší prvotní rush. Fenidátový rush může být sám o sobě předmětem silné mentální závislosti, jelikož navzdory svojí lehkosti stále funguje na "kokainovém" principu. Většinu fenidátů lze označit jako "kokain light" bez serotonergní aktivity. Co do působení na serotoninové mechanismy existuje mezi fenidáty několik málo výjimek. Těmi jsou hlavně metylnaftidát a etylnaftidát, častěji označované kódovými názvy HDMP-28 a HDEP-28. Obě tyto látky byly chvíli dostupné na trhu s research chemicals, a HDMP-28 bylo dle většiny experimentátorů euforičtější než HDEP-28. Účinků podobných kokainu ovšem zdaleka nedosahovaly, a v rámci fenidátů si ani nenašly velké množství příznivců.
Zatímco HDMP-28 a HDEP-28 jsou mechanismem účinku SNDRI, ostatní fenidáty jsou pouze NDRI. Vzhledem k neprozkoumanosti všech fenidátů je však možné, že některé z nich ovliňují i jiné mechanismy, nebo že jsou do nějaké míry také serotonergní. Takovou látkou by mohl být třeba 3,4-dichlorometylfenidát (3,4-DCMP; někdy také označovaný jako 3,4-CTMP), jež se od ostatních fenidátů testovaných lidmi podivným způsobem odlišuje. Dle tripreportů disponuje po požití delší prodlevou před započetím účinku a je o poznání silnější než ostatní fenidáty - z těch doposud testovaných asi nejsilnější ze všech. Zatímco ostatní fenidáty jsou známy svojí lehkostí, 3,4-DCMP působí stimulaci tak silnou, že je to údajně až nepříjemné. Říká se o něm, že představuje až 7x potentnější než metylfenidát. Přitom se jako research chemical nikdy nedočkal velké obliby, což kromě dlouhého nástupu účinku může souviset s tím, že navzdory svojí potenci nedosahuje euforičnosti jiných fenidátů.
Když se zaměříme na fenidáty méně obskurní, asi nejznámějším a globálně nejužívanějším z nich je metylfenidát. Jedná se o léčivo na předpis, jehož hlavní indikací je úleva od symptomů pozornostních poruch. Spolu s Adderalem představuje nejpředepisovanější léčivo na tuto indikaci, a je nejčastěji vydáván v tabletové formě pod obchodními názvy Ritalin a Concerta. Stejně jako v případě amfetaminových farmaceutik, i metylfenidát je opředen kontroverzí ohledně jeho předepisování dětem a mladistvým. V určité části populace také metylfenidát vyvolává otupělost a emoční plochost, pročež se o něm tvrdí, že "oblbuje" uživatele. Tento vedlejší účinek patrně není přítomen u všech osob trpících AD(H)D, mohl by ale s AD(H)D úzce souviset. Vzhledem ke svým stimulačním účinkům jsou farmaceutika s obsahem metylfenidátu také předmětem ilegálního obchodu s drogami, oproti benzodiazepinům se tak ovšem děje v menší míře. Tablety s obsahem metylfenidátu také typicky nejsou falzifikovány, a obchodování s nimi spíše probíhá ve studentských kruzích. Vedle orálního užití bývají tato léčiva také často šňupány, což oproti orální aplikaci vyústí v citelný euforický rush.
Účinky metylfenidátu se vyznačují jemnou, nepřehlcující stimulací, která je hlavně mentálního charakteru. Oproti amfetaminu má obecně méně vedlejších účinků a je méně "fyzickou" psychotropní látkou. Pokud je po užití metylfenidátu přítomen dojezd, je mírnějšího charakteru. Dojezd může být patrný hlavně po nasálním užití vyšších dávek. Intoxikace metylfenidátem se nepřekvapivě vyznačuje lepší schopností se soustředit a "zabrat se" do nějaké činnosti. Zatímco amfetaminy činí příjemnější i fyzickou práci, metylfenidát je určen spíše k práci mentální. To však neznamená, že není zcela vůbec fyzickým stimulantem, jelikož ve vyšších rekreačních dávkách by mohl posloužit i jako dostačující taneční droga. Z povahy svých účinků je metylfenidát i účinným nootropikem, přičemž jsou jeho účinky méně "rozptylující" než právě účinky amfetaminu. Potentnější verzí metylfenidátu je jeho izomer dexmetylfenidát, distribuováný hlavně pod obchodním názvem Focalin. Tablety s obsahem dexmetylfenidátu disponují častěji mechanismem postupného uvolňování, což je může činit méně vhodnými k nasální aplikaci po nadrcení. Primární účinek metylfenidátu i dexmetylfenidátu trvá jen zhruba dvě hodiny, reziduální slabší účinky se pak ale táhnou déle.
Kromě HDMP-28, HDEP-28, a 3,4-DCMP se na trhu s research chemicals objevilo i množství dalších fenidátových stimulantů. Mezi prvními z nich byl etylfenidát, který je sám o sobě též metabolitem vznikajícím za spoluužití metylfenidátu s alkoholem. Etylfenidát se proslavil jako docela obstojný analog metylfenidátu, byl však zároveň známý svojí kausticitou (žíravostí). To činilo nasální aplikaci poněkud bolestivou a rizikovou, mnoho uživatelů jej však i přesto opakovaně šňupalo. K tomu přispěl i fakt, že při užití orální cestou nedisponuje tak vysokou biologickou dostupností, takže se jeho nasální aplikace "vyplatí". Účinky etylfenidátu jsou v porovnání s metylfenidátem popisovány jako kratší a euforičtější, zároveň ale i "špinavější" s působením patrnějšího nepříjemného dojezdu. Oproti metylfenidátu disponuje etylfenidát také vyšším potenciálem vyvolání toxické psychózy, tato vlastnost se ovšem u fenidátů projevuje docela vzácně a bývá následkem mnohanásobného kompulzivního redosingu. Na poměry dopaminergních stimulantů jsou tedy fenidáty v tomto ohledu ještě relativně bezpečné. Případy fenidáty vyvolaných psychóz se kromě kompulzivních uživatelů týkají hlavně osob s historií duševních onemocnění, dětí a dospívajících, a vzácných reakcí z přecitlivělosti.
Opakem etylfenidátu pak byl isopropylfenidát, který byl naopak pocitově jemnější a čistší než samotný metylfenidát. Disponoval krátkou dobou účinku, jen nízkým rekreačním potenciálem, a velmi malou euforičností. Jednalo se však o vysoce funkční "nenápadný" stimulant. Euforičtější verzí isopropylfenidátu byl pak jeho blízký derivát propylfenidát.
Jedním ze silnějších fenidátů pak je fluorovaná verze metylfenidátu 4-fluoro-metylfenidát (4F-MPH), jež je mnohými považován za asi nejlepšího zástupce svojí skupiny. Vyvolává soustředěnou motivovanou euforii, v kterémžto ohledu bývá přirovnáván k 3-fluorofenmetrazinu (3-FPM). Narozdíl od ostatních fenidátů působí klidně i 12 hodin, i když větší část z toho by se dala považovat za reziduální stimulaci. Tato "reziduální" stimulace je však dle všeho silnější a patrnější, než jakou působí metylfenidát a ostatní fenidáty. Co do euforičnosti 4F-MPH metylfenidát převyšuje. Kromě 3-FPM je také 4F-MPH někdy přirovnáván k funkčnímu "studijnímu" amfetaminu 2-FMA. Je zajímavé, že všechny tři zmíněné látky jsou fluorovanými analogy svojí skupiny, jakoby fluorace souvisela s nootropním účinkem a "čistší" stimulací. Mnoho fluorovaných substancí také disponuje delší dobou účinku než jejich nefluorované protějšky.
V minulosti byly jako farmaceutika prodávány ještě fenidáty levofacetoperan a pipradol. První zmíněný jako anorektikum a antidepresivum, ten druhý pak jako anorektikum, anti-narkoleptikum, a lék k potlačení symptomů pozornostních poruch.
2.2.4. Afinily
Jako "afinily" můžeme hovorově označit látku modafinil a jeho deriváty. Jedná se o skupinu takzvaných eugeroik, kterýžto pojem je v angličtině definován jako "wakefulness-promoting agents", česky tedy něco jako bdělost produkující látky/agenty. Ze svojí podstaty jsou afinily nootropními substancemi, což lze říci i o většině eugeroik jiných typů eugeroik. Eugeroika mají své využití v léčbě projevů narkolepsie, spánkové apnei, a v případě afinilů i v léčbě symptomů pozornostních poruch. V rámci léčby AD(H)D jsou afinily obecně považovány za "lehčí" alternativu amfetaminů či fenidátů, oproti kterým disponují nižší návykovostí a přijatelnějším profilem možných vedlejších účinků. Spíše než fyzické povzbuzení poskytují stimulaci mentální, mohou však odstranit i mírnější projevy tělesné únavy. Narozdíl od tvrdších fyzických stimulantů ale například nejsou využitelné jako taneční drogy, a to ani do míry v jaké to je možné u metylfenidátu.
Jelikož je molekulární struktura afinilů je docela "pružná", lze z ní odvodit množství derivátů s farmakologickými vlastnostmi blízkými modafinilu. Hodně takových látek si nechala patentovat firma Cephalon, která se zaměřuje na výzkum potenciálních nových léčiv. Až na několik výjimek ovšem kategorie afinilů není příliš prozkoumána, a o podrobných účincích mnoha analogů modafinilu neexistují téměř žádné informace.
Kromě modafinilu, distribuovaného nejčastěji pod obchodní značkou Provigil, byly na trh s léčivy uvedeny také armodafinil (Nuvigil) a nyní již stažený adrafinil (Olmifon). Zatímco armodafinil je látkou s vlastní farmakologickou aktivitou, adrafinil představuje pouze biologický prekurzor modafinilu, jehož účinek je vlivem metabolické konverze na modafinil zpomalen a omezen. Adrafinil je tak vůči modafinilu asi tím, čím je kodein vůči morfinu. Hlavním rozdílem mezi armodafinilem a modafinilem je pak delší doba účinku armodafinilu. Armodafinil je přitom označením jednoho z izomerů modafinilu, zatímco modafinil je racemickým mixem. Mezi uživateli zkušenými s oběma látkami lze nalézt protichůdné názory na mnoho aspektů jejich účinku, kdy někteří považují za lepší substanci modafinil a jiní zase armodafinil. Společně uváděným rozdílem je potom vedle délky účinku také to, že zatímco modafinil působí více "nárazově", armodafinil je ve svém působení konzistentnější. U modafinilu jsou tak pravděpodobně citelnější jednotlivé fáze nájezdu, peaku, a následného vyprchávání účinku.
Ačkoli afinily nebývají považovány za substance s rekreačním potenciálem, někteří uživatelé mohou jejich účinky vnímat jako příjemné až mírně euforické. To je podobné rozdílnosti reakcí na benzodiazepiny, kdy osoby trpící úzkostnými poruchami a stálým duševním napětím shledávají benzodiazepiny euforičtějšími. Afinily tak mohou být vnímány jako euforické lidmi, jež postrádají přirozenou schopnost soustředění (nejčastěji vlivem poruchy pozornosti) nebo je sužuje stálá duševní vyčerpanost. V některých případech je pak popisováno i navýšení motivace, zesílená radost z prováděné činnosti, navýšení sebevědomí, a snížení nechuti k dělání něčeho nudného a nezábavného. V tomto ohledu se již jedná o mentální účinky podobné amfetaminovým drogám. Jelikož jsou takto výrazné účinky udávány jen určitou částí uživatelů, jde s největší pravděpodobností o neobvyklou reakci odvíjející se od individuálních rozdílů v neurochemii konkrétních osob. Vzhledem k tomu, že afinily rovněž oddalují mentální "vyhoření" a stimulují duševní výkon, dočkaly se obliby i mezi studenty a obchoduje se s nimi asi stejně, jako se obchoduje s Adderalem nebo Ritalinem.
O afinilech se mluví i v kruzích experimentátorů s nootropiky, kde je mimo jiné ceněn též fakt, že afinily postrádají velkou část obsesivních a racionální myšlení narušujících vedlejších účinků typických pro jiné dopaminergní stimulanty. Narozdíl od nich navíc zpravidla ani nevyvolávají nepříjemné dojezdy, které by mohly ohrozit produktivitu v dalších dnech. To ovšem nemusí nutně platit při užití vysoké dávky, nebo při postupném "dokrmování" v průběhu noci, což další den nevyhnutelně vyústí v oslabené kognitivní schopnosti vlivem spánkové deprivace. Ve vysokých dávkách mohou dále afinily vyvolat podivné změny vědomí vyznačující se nepříjemnou podrážděností, depersonalizací, a derealizací.
Mechanismus působení modafinilu a jeho analogů není zcela prozkoumán a v minulosti o něm bylo zveřejněno mnoho teorií, které se později ukázaly jako nepřesné či zcela mylné. Mezi nimi byly například spekulace o tom, že je modafinil primárním účinkem adrenergikum, nebo že působí jako inhibitor enzymu hydroxylázy tyrosinu. V současnosti je o modafinilu známo, že je slabým inhibitorem zpětného vychytávání dopaminu, což sekundárně ovlivňuje tvorbu orexinových hormonů oddalujících potřebu spánku. Vzhledem k tomuto účinku má modafinil také vojenské využití, přičemž jsou pro armádní účely v současnosti zkoumány i další orexin ovlivňující látky. Vedle dopaminu a orexinu afinily určitým způsobem ovlivňují také funkci norepinefrinu, serotoninu, a histaminu, a "urychlují" činnost řady enzymů typu CYP450. Modafinil je dále v lidském těle metabolizován na kyselinu modafinilovou a modafinil sulfon. Ty které již nedisponují žádnými z jeho eugeroických a nootropních účinků, bylo u nich však prokázáno působení proti rozvoji záchvatů epileptického typu.
Z rodiny afinilů se několik látek objevilo i na trhu s research chemicals. Z nich stojí za zmínku fluoromodafinil a fluoroadrafinil, označované také zkratkami CLR 40,940 a CLR 40,941. Jedná se o fluorované molekuly modafinilu a adrafinilu, které dle uživatelů disponují vyšší potencí, jsou do větší míry fyzicky stimulační, a působí i výraznější euforické účinky. Bývají někdy přirovnávany dokonce k 3-FPM či 2-FMA, oproti kterým jsou ale bezpochyby mnohem slabšími rekreačními stimulanty. U fluoroadrafinilu byl také prokázán účinek potlačení agresivního chování. Za zmínku stojí i hydrafinil neboli 9-fluorenol, který je údajně slabší verzi předchozích dvou zmíněných. Pod názvem Modafiendz se dále objevil i dehydroxyfluorafinil, z dostupných údajů taktéž podobný na CLR 40,941/40,941. Pouze okrajově je na internetu ještě zmiňován (4-)chloromodafinil. K možné rostoucí popularitě těchto silnějších analogů přispívá fakt, že léčiva s obsahem modafinilu jsou v USA velmi předražena.
Modafinil (a případně i adrafinil a armodafinil) je v mnoha evropských a amerických zemích uveden na listinách kontrolovaných psychotropních látek, jež se mohou teoreticky i vztahovat i na jeho research chemical deriváty. Jeho ilegální držení by však mělo být hodnoéceno mírněji než držení amfetaminových či kathinonových drog. Modafinil, adrafinil a armodafinil jsou také nabízeny na některých webových stránkách, a to i v rámci takzvaného clearwebu. Jejich objednání do ČR by ale bylo přinejmenším riskantní.
2.2.5. Hexen a NEP
N-ethyl-hexedron (dále pod jeho přezdívkou "hexen") je potentnějším a oblíbenějším derivátem hexedronu. Dá se o něm říci, že spolu s mefedronem a methylonem představuje nejúspěšnější kathinon na trhu s research chemicals. Ze všech známých lidmi otestovaných kathinonů je u hexenu udávána asi největší podobnost s kokainem. Délka účinku jedné průměrné dávky se pohybuje okolo jedné až tří hodin, což je následováno dalšími několika hodinami reziduální stimulace.
Euforický účinek hexenu spočívá v jeho silné NDRI aktivitě, v kterémžto ohledu předčí ostatní známé drony. Svojí euforičností se tak blíží spíše MDPV a jiným pyrovaleronům. Je také někdy popisován jako "light" verze pyrovaleronů, oproti kterým by měl disponovat nižším rizikem vyvolání manických změn vědomí a toxické psychózy. Stejně jako kokain a pyrovalerony, i hexen je velmi kompulzivní drogou, což je i u něj jedním z hlavních rizikových faktorů v jeho užívání.
Jakožto jemnější, lehčí, a méně manická verze pyrovaleronů, se hexen paradoxně kokainu podobá více než pyrovalerony. V běžně užívaných dávkách je totiž kokain též méně intenzivní a manickou drogou. Pocitová jemnost a čistota hexenu se ovšem nevztahuje na jím působené dojezdy, které bývají popisovány jako velmi nepříjemné, přičemž jsou navíc úměrné požité dávce. Kromě kokainu a pyrovaleronů může být hexen přirovnán ještě k 3-FPM a 4F-MPH, oproti kterým je zase naopak drogou tvrdší a pocitově toxičtější.
Dle některých názorů existuje mezi prodejci hexenu část nepoctivých obchodníků, jež namísto něj zašlou uživateli levnější a méně potentní substanci, které se chtějí zbavit. To může být rizikové už jen s ohledem na odlišnost účinné dávky, a představuje o jeden důvod navíc, proč je při užívání research chemicals dobré dbát zvýšené opatrnosti. Kvalita a autentičnost hexenu údajně souvisí s cenou, kdy mají být podezřele levné nabídky také méně důvěryhodné. Není však zcela vyloučeno, že tyto příspěvky mohl psát nějaký z prodejců, snažící se na svém produktu více vydělat.
Hexen je údajně také aktivní složkou produktů označovaných názvy jako "synthacain", které však vedle něj obsahují ještě lidokain a případně i další nesmyslné příměsi jako je kofein. Protože hexen působí sám o sobě mírně anesteticky, je jeho míchání s lidokainem (za účelem napodobení anestetického efektu kokainu) o to více nesmyslné. Teoreticky by se mohlo jednat o příznak výše zmíněných podvodů, kdy distributor přítomností lidokainu zamaskuje fakt, že účinná látka v jeho produktu není ve skutečnosti N-ethyl-hexedron.
Hexen bývá nejčastěji aplikován nasálně či kouřením, přičemž v případě jeho kouření se svými účinky více podobá pyrovaleronům nebo cracku. Jím vyvolaný rush je některými uživateli preferován před rushem kokainu, jiní však deklarují, že oproti němu "něco postrádá". Vzhledem k ceně a čistotě pouličního kokainu se však většina experimentátorů shoduje na tom, že pokud někdo nedisponuje financemi a kontakty pro obstarání kokainu vysoké kvality, je pro něj hexen vhodnější volbou.
Hexen dle všeho není vhodný k intravenozní aplikaci, a to zejména kvůli jeho dráždivosti a žíravosti. Jsou také popisovány případy, kdy uživatel smrkal krev nebo trpěl bolestí nosní přepážky již po prvotním nasálním užití.
Kromě rozšířené přezdívky "hexen" bývá N-ethyl-hexedron označován také zkratkou NEH. Někdy je srovnáván s účinkově podobným N-ethyl-pentedronem (NEP), oproti kterému vyvolává o poznání silnější rush. Pentedron a NEP by mohly být společně s hexedronem právě látkami lživě distribuovanými jako NEH. I když NEP disponuje nižším rekreačním potenciálem, je některými uživateli preferován pro svoji nižší žíravost a snesitelnější dojezdy. Lidé preferující NEP také udávají, že NEP působí při redosingu stabilnější slabou euforii, zatímco NEH vyvolá nárazový rush následovaný neúspěšnou snahou "chytit draka". NEP je tak vyrovnanější a "dospělejší" drogou mající své místo spíše mezi funkčními pracovnimi stimulanty. Určitá část osob zmiňuje v souvislosti s NEP také "serotoninový pocit" připomínající účinky extáze. Protože se jedná o neprozkoumanou substanci, určitá míra serotonergního působení NEP je možná.
2.3. RELEASERY A INHIBITORY ZPĚTNÉHO VYCHYTÁVÁNÍ DOPAMINU - OSTATNÍ
V předchozích kapitolách byly popsány hlavní skupiny (SN)DRA a (SN)DRI stimulantů - tedy amfetaminy, kathinony, metraziny, benzofurany, piperaziny, aminorexy, pyrovalerony, afinily, a kokain s jeho analogy. Existují ovšem také stimulační látky, jež sice disponují stejnými primárními mechanismy účinku, do žádné z těchto velkých kategorií ale svojí molekulární strukturou nespadají. Cílem této kapitoly je proto alespoň vzebruvně popsat ty nejvýznamější či nejzajímavější z nich.
2.3.1. MPA a jeho analogy
V rámci research chemicals je asi nejvýznamějším takovým stimulantem methiopropamin (MPA). Pokud jeho molekulární strukturu rozdělíme na "hlavu" a "ocásek", má stejný ocásek jako metamfetamin, jeho hlavou je ovšem thiofenový kruh namísto kruhu benzenového. Jedná se o inhibitor zpětného vychytávání noradrenalinu a dopaminu (NDRI), jež inhibuje zpětné vychytávání noradrenalinu téměř dvakrát silněji než zpětné vychytávání dopaminu. Svými účinky je dle tripreportů podobný zejména research chemical fenidátům, v porovnání s nimi ale působí ve vysokých dávkách nepříjemnější dojezdy. Z fenidátů lze MPA přirovnat hlavně k isopropylfenidátu, tedy jednomu z nejméně euforických fenidátů. Někteří uživatelé MPA přirovnávají také k nižším dávkám Adderalu, nebo o něm mluví jako o "slabším Adderalu". Navzdory obecnému konsenzu o malém rekreačním potenciálu MPA ovšem existují i osoby, které jeho specifický euforický účinek vyzdvihují a označují za lehký a "přírodní". Většina experimentátorů však methiopropamin spíše odsoudila jako nudný. Jde bezesporu o jednu z nejméně kompulzivních NDRI substancí.
V souvislosti s nepříliš vysokou euforičností methiopropaminu jsou zaznamenány případy, kdy se uživatelé snažili "chytat draka" požitím nadměrného množství. To je zejména nebezpečné vzhledem s poměrně silným adrenergním působením MPA, které souvisí i s jeho možnou kardiotoxicitou. Za účelem dosažení euforie byl methiopropamin v době svého boomu mnoha uživateli také aplikován intravenozně, což bylo primárním důvodem s MPA spojených zdravotních komplikací a úmrtí. Intravenozní cestou může být MPA údajně pocitově podobnější etylfenidátu, jehož zákaz byl v několika zemích prokazatelně přímo spojen s následným vzrůstem popularity methiopropaminu.
V minulosti méně užívanými analogy MPA byly thiopropamin a thiothinon. Thiopropamin je vůči MPA strukturálně přesně tím, čím je amfetamin vůči metamfetaminu. Thiothinon je "kathinonovou" verzí thiopropaminu. Obě tyto látky jsou uživateli popisovány jako podstatně slabší či dokonce jako neúčinné.
2.3.2. Fentermin
Za zmínku stojí též fentermin, neboli alfa-dimethylamfetamin. Do amfetaminů se neřadí ze stejného důvodu, z jakého se mezi ně neřadí kathinony. Fentermin byl zejména v minulosti součástí tablet na hubnutí, jelikož je účinným anorektikem. V současné době se předepisuje spíš vzácně. Dle tripreportů a internetových diskuzních fór sice fentermin má rekreační potenciál, je ale dohromady horší drogou než amfetamin. To ani tak nesouvisí s euforičností, v kterémžto ohledu se amfetaminu téměř vyrovná, jako spíše s pocitovou "neohrabaností" fenterminové intoxikace. Fentermin lze popsat jako "kofeinový amfetamin", jelikož sice poskytuje amfetaminovou lehkost a energičnost, kromě toho ale vyvolává i duševní a fyzickou "vycukanost" a neklid typické pro vysoké dávky kofeinu. V anglickém jazyce má tento soubor účinků vlastní pojem "jittery", a je užíván především v kontextu požití přemíry kofeinu. Vzhledem k výraznému adrenergnímu působení si dovedu představit, že by fentermin mohl být před amfetaminem preferovanou látkou v kruzích bodybuilderů, kteří adrenergní stimulanty užívají před cvičením jako "pumpu". Pumpa je zde označením pro stimulanty schopné silně "rozpumpovat" tělo. Je nutno dodat, že ačkoli "kofeinový amfetamin" může znít jako zajímavá rekreační droga, je euforikem většině jiných stimulačních amfetaminů opravdu podřadným, poněvadž se v tomto případě 1+1 skutečně nerovná dvěma. Ve vysokých dávkách se u fenterminu projevuje kardiotoxicita, a uživatel si intoxikaci nejen moc neužije, ale zároveň bude s velkou pravděpodobností okupován strachem z možného selhání srdce. Fentermin lze označit jako takový "trochu dopaminovější" efedrin.
2.3.3. Fenylpiracetam
Co se týče chemické skupiny racetamů, jde především o nootropika se stimulačním účinkem výhradně kognitivního rázu. Výjimkou mezi nimi je ovšem fenylpiracetam, který disponuje NDRI aktivitou, a jehož potence překvapila nejednoho experimentátora s nootropiky. Vysloužil si tak pověst plnohodnotného legálního stimulantu, a bývá dokonce nezřídka srovnáván s Adderalem, Ritalinem, nebo Modafinilem. Zatímco v Rusku, kde byl vynalezen, existuje jako léčivo, v mnoha západních zemích není oficiálně dostupný jako doplněk stravy ani jako léčivo na předpis. Sehnat jej lze ovšem přes internet, a to mimo jiné i od některých distributorů research chemicals, kteří v reakci na poptávku zákazníků fenypiracetam zařadili do svého sortimentu. Vedle obstojných nootropních účinků je fenypiracetam notorický ještě jednou vlastností, a to velmi rapidním rozvojem tolerance v uživatelích. Při pravidelném častém užívání tak brzy ztrácí svoje účinky. Prodej a vlastnictví fenylpiracetamu byly v roce 2016 postaveny mimo zákon ve Velké Británii.
2.3.4. Bromantan
Farmakologická kategorie adamantanů obsahuje několik různých látek. Ty jsou v medicíně využívány jako antivirotika, léky na chřipku, a léky potlačující určité symptomy Alzheimerovy choroby. Patří mezi ně zejména memantin, amantadin, rimantadin, a adapromin. Memantin, adamantin, a rimantidin mimo jiné disponují i antagonistickou aktivitou vůči NMDA receptorům, takže ve vysokých dávkách působí zároveň jako disociativa. O memantinu jakožto disociativní látce existuje na internetu množství tripreportů, přičemž vzhledem k jeho dlouhé době působení bývají experimentátory popisovány i několikadenní stavy změněného vědomí, často se vyznačující dlouhodobými reziduálními účinky. Adamantany ovšem nejsou pouze disociativními drogami, ale rovněž i dopaminergními stimulanty. Určitým stimulačním účinkem disponuje adapromin, mezi adamantany je však nejvýznamějším stimulantem bromantan. Adapromin a bromantan byly také testovány jako možná antidepresiva, a bromantan byl v dobách Sovětského Svazu rovněž údajně podáván sovětským vojákům. V současnosti se o bromantanu mluví hlavně v kruzích uživatelů nootropik a bodybuilderů, kteří jeho účinek popisují jako fyzickou stimulaci, při níž se uživatel cítí rychlejší, energičtější, a také fyzicky silnější. Někteří popisují anxiolytický efekt, jež byl u bromantanu do nějaké míry skutečně prokázán, jiní však tvrdí, že bromantan úzkosti buďto neovlivnil nebo naopak posílil. Lze říci, že názory na bromantan jsou v internetových diskuzních fórech veskrze pozitivní, přičemž osob jež jej považují za neúčinný nebo negativně působící je spíše menšina. Dle některých uživatelů je účinek bromantanu o poznání silnější, pokud je užit sublinguálně. Přesný mechanismus jeho působení není znám, ví se však, že ovlivňuje dopaminové a noradrenalinové mechanismy a pravděpodobně i mechanismy serotoninové. Dříve byl považován za SNDRI, to ovšem dle novějších poznatků není jeho primárním mechanismem účinku. Uživateli je udáváno zlepšení nálady, které částečně souvisí i s pocitem dostatku energie, nejedná se však o vyloženě euforickou substanci. Určitý rekreační potenciál ale pravděpodobně bromantan má, a je možné, že by mohl sloužit i jako slabší taneční droga. Stimulace je popisována jako čistší než ta amfetaminová, a dle všeho bromantan ani nepůsobí "výkusy" či "vykroucenost" typické pro klasické dopaminergní stimulanty. Je možné, že nadužívání či dlouhodobé užívání bromantanu může přispět ke vzniku alzheimerovy choroby, to ale nebylo prokázáno.
2.3.5. Propylhexedrin a cyklopentamin
Z kategorie alkylaminů stojí za zmínku především NDRA cyklopentamin a propylhexedrin. Ty mají amfetaminový "ocásek", ovšem od amfetaminů odlišnou "hlavu". Cyklopentamin byl dříve dostupný jako dekongestant, později jej ale nahradil propylhexedrin. Obě tyto látky mají určitý rekreační potenciál a mohou být využity i jako taneční drogy, uživatelé je však popisují jako nepříjemné a pocitově podobné předávkování kofeinem nebo efedrinem s pouze slabšími "amfetaminovými" účinky. V dávkách, v nichž produkují euforii, také mohou být již nebezpečně kardiotoxické. I když lze propylhexedrin v některých zemích zakoupit legálně bez předpisu, jeho dostupnost a popularita oproti minulosti značně klesla. Je mimo jiné zmíněn i v desítky let staré knize "Feťák" od spisovatele Williama S. Burroughse (1914-1997), který představuje jednoho z nejznámějších "drogových" spisovatelů své doby i současnosti. Protože ve vysokých dávkách působí propylhexedrin dlouhou dobu, mluví se o něm jako o volně dostupné alternativě metamfetaminu. Oproti metamfetaminu však produkuje stimulaci mnohem "špinavější", více adrenergní, a méně euforickou. Primárně je v prodeji ve formě nosních aplikátorů pod značkou Benzedrex, kterýžto název je nejspíše odvozen od obchodního názvu starého amfetaminového léčiva Benzedrinu. Propylhexedrin je v inhalátorech přítomen ve "vatičce" dochucené mentolem. Za účelem rekreačního užití tato vatička bývá z inhalátoru vyjmuta a následně extrahována do vody. K tomu lze použít studenou i horkou vodu, propylhexedrin je tedy užíván ve formě macerátů (za studena), nálevů (jako čaj), nebo odvarů (povařením). Někteří uživatelé také přímo cucají či polykají celou vatičku, což pravděpodobně více zatežuje zažívací trakt. Mezi vedlejší účinky propylhexedrinu patří kromě adrenergní stimulace též nevolnost částečně související s nepříjemnou chutí mentolu a dalších případných složek vatičky v inhalátorech.
2.3.6. Kyselina amfonelová
Fascinujícím stimulantem s neobvyklou molekulární strukturou i mechanismem účinku je kyselina amfonelová. Jedná se o vysoce selektivní inhibitor zpětného vychytávání dopaminu a kromě toho i antibiotikum, což znemožňuje její dlouhodobé užívání. Na internetových diskuzních fórech existuje několik tripreportů, které tuto látku popisují jako slabší avšak pocitově velmi neobvyklé euforikum s velmi silným nootropním účinkem, produkující dojem velice "čisté" stimulace. Ačkoli se jedná o pošetilé přirovnání, jde o substanci, která je dle popisů snad nejblíže fiktivní droze NZT-48 z filmu Limitless. Profil vedlejších účinků kyseliny amfonelové není zcela prozkoumán, vzhledem k jejímu antibiotickému působení však nepochybně není malý. Mimo jiné je popisována nevolnost a anxiogenita.
Fascinujícím stimulantem s neobvyklou molekulární strukturou i mechanismem účinku je kyselina amfonelová. Jedná se o vysoce selektivní inhibitor zpětného vychytávání dopaminu a kromě toho i antibiotikum, což znemožňuje její dlouhodobé užívání. Na internetových diskuzních fórech existuje několik tripreportů, které tuto látku popisují jako slabší avšak pocitově velmi neobvyklé euforikum s velmi silným nootropním účinkem, produkující dojem velice "čisté" stimulace. Ačkoli se jedná o pošetilé přirovnání, jde o substanci, která je dle popisů snad nejblíže fiktivní droze NZT-48 z filmu Limitless. Profil vedlejších účinků kyseliny amfonelové není zcela prozkoumán, vzhledem k jejímu antibiotickému působení však nepochybně není malý. Mimo jiné je popisována nevolnost a anxiogenita.
2.3.7. Mazindol
Z chemické skupiny indolů existuje například SNDRI stimulant mazindol, jež je pod obchodními názvy Mazanor a Sanorex předepisován jako anorektikum. Ten působí na noradrenalinové mechanismy o poznání silněji než na ty dopaminové a serotoninové, a možná by se dal zařadit spíše pod adrenergika.
2.3.8. Indatralin
Velmi neobvyklým stimulantem je též indatralin, jehož účinky jsou údajně podobné kokainu. Indatralin je blízkým příbuzným sertralinu, což je SSRI antidepresivum známější pod obchodním názvem Zoloft. Narozdíl od sertralinu je indatralin svým mechanismem účinku SNDRI. Zajímavou vlastností indatralinu je fakt, že blokuje účinky metamfetaminu a MDMA. Na internetu o něm neexistují žádné tripreporty, takže se zatím nejspíše neobjevil na trhu s research chemicals.
2.4. DOPAMINOVÍ AGONISTÉ
Dopaminoví agonisté většinou nejsou v pravém smyslu stimulačními drogami a nedisponují nijak výraznými rekreačními účinky. Mohou dokonce navodit únavu a ospalost jako při narkolepsii. Jejich působení ale může být shledáno příjemným osobami, které trpí nějakou poruchou dopaminového systému, a to třeba i mírnou a nediagnostikovanou. V takovém případě pravděpodobně dopaminový agonista vyvolá u uživatele pocit úlevy, zbavení se vnitřního neklidu, zlepšení pozornosti, a dost možná i odbourá symptomy chronické únavy. Podobně bude působit také tehdy, kdy jej požije osoba procházející opioidním abstinenčním syndromem. Za nepřímé agonisty dopaminu jsou označovány i stimulanty jako metamfetamin a kokain, ty však mají s agonisty přímými jen málo společného.
Agonisté dopaminu jsou někdy předepisovány jako antidepresiva či anxiolytika, to ale pouze ve velice vzácných případech, kdy pacientovi nepomohlo žádné z psychofarmak pro danou indikaci primárně určených. I když dopaminoví agonisté nebývají euforiky, mnoho z nich může navodit hypomanické až manické stavy. V příbalových létacích bývá dokonce uvedeno, že si uživatel takového léku má dát pozor na možné nutkání neplánovaně utrácet velké částky, přejídat se, účastnit se hazardních her, užívat rekreační drogy, a tak podobně.
Mezi další negativní účinky patří například zhoršení příznaků obsesivně-kompulzivních poruch, rozvoj paranoidních myšlenek, a v krajních případech i vyvolání psychózy. Za pozitivní účinek lze naopak považovat zlepšení odezvy odměnového systému a s tím spojené pozitivní změny nálady a navýšení motivace.
Jelikož odměnový systém ovšem reaguje stejně i na rekreační drogy nebo hazardní hry, dopaminoví agonisté nesou zároveň riziko rychlejšího rozvoje závislostí. To ale neplatí vždy, protože je paradoxně taky možné, že tento mechanismus namísto navýšení nutkání k návykovému chování způsobí naopak jeho snížení - jelikož uživatel bude najednou disponovat lepší odezvou dopaminových receptorů, sníží se jeho potřeba užít psychotropní látku nebo hrát hazardní hry. Dle některých studií takto mohou dopaminoví agonisté pomoci lidem s odvykáním kouření nebo s omezením jiných závislostí. Jde tak o "dvojsečnou zbraň" mající v tomto ohledu potenciál uškodit i pomoci.
Hlavní lékařské využití dopaminových agonistů spočívá v léčbě příznaků Parkinsonovy choroby, syndromu neklidných nohou, a v neposlední řadě též v managementu takzvané hyperprolaktinemie, což je škodlivý nadbytek laktačního hormonu prolaktinu, nejtypičtěji vyvolaný přítomností nezhoubného nádoru prolaktinomu.
Dopaminoví agonisté se chemicky dělí na ergolinové a neergolinové. Ty ergolinové lze v porovnání s neergolinovými přirovnat k typickým antipsychotikům naproti těm atypickým, sedativním antihistaminkům první generace naproti generaci druhé, nebo moderními SSRI antidepresivy naproti těm tricyklickým. Jsou tedy zpravidla staršími léky s širším záběrem, které oproti těm neergolinovým disponují více vedlejšími účinky. Zatímco ergolinoví agonisté dopaminu jsou efektivnější při léčbě hyperprolaktinemie, neergolinoví zase bývají vhodnější pro léčbu příznaků Parkinsonovy choroby. Příkladem ergolinového dopaminového agonisty je bromokriptin, příkladem neergolinového pak apomorfin. Zde je dobré zmínit, že navzdory svému názvu nepůsobí apomorfin jako opioid, a dokonce ani není strukturně moc podobný morfinu. Do skupiny ergolinových látek patří i LSD a mnoho dalších lysergamidových halucinogenů. Na molekulární úrovni sdílejí s ergolinovými dopaminovými agonisty "páteř".
Dlouhodobé užívání dopaminových agonistů způsobuje fyzickou závislost, kdy při jejich náhlém vysazení dojde k velmi nepříjemnému abstinenčnímu syndromu. Ten se může teoreticky podobat syndromu z náhlého vysazení opioidů.
I když většina dopaminových agonistů není dopaminergními stimulanty, jejich farmakologický profil jim v některých ohledech odpovídá. Dopaminovými agonisty produkovaná změna vědomí je vlastně dopaminergním stimulantům velmi podobná na jakési bazální "podprahové" úrovni, což následně produkuje vedlejší účinky jako manie a obsesivní chování. Co se týče látek nespadajících do výše zmíněné nestimulační "většiny", existuje několik zástupců neergolinových dopaminových agonistů ze skupiny benzaminů (neplést s benzodiazepiny), které lze relativně bez debat označit za stimulanty. Těmi jsou: 6-Br-APB, SKF-77434, SKF-81297, a SKF-82958. Lze přitom předpokládat, že netestovaných substancí s kódovým označením SKF-(číslo), které jsou stimulačními dopaminovými agonisty, existuje "na papíře" ještě mnohem více. Z testů na zvířatech o těchto látkách víme, že potlačují chuť na jídlo, vyvolávají hyperaktivitu, a jsou dobrovolně opakovaně aplikovány, kterýžto poznatek značí možnou euforičnost a mentální návykovost. Jejich účinky by lidským uživatelům mohly teoreticky připomínat účinky modafinilu nebo nižších dávek amfetaminů. SKF-82,958 působí kromě dopaminových receptorů také na receptory estrogenové.
2.5. POSILOVAČE DOPAMINOVÉ AKTIVITY
Posilovače dopaminové aktivity, v angličtině "dopamine activity enhancers", jsou zajímavou skupinou stimulantů, jež by v budoucnosti teoreticky mohla představovat mírnější a bezpečnější alternativu současných stimulačních léčiv používaných v léčbě ADHD. Kromě toho mají také potenciál v léčbě depresivních poruch.
V současnosti existují data a informace především o dvou takových látkách, a to o BPAP (benzofuranylpropylaminopentan) a PPAP (fenylpropylaminopentan). První zmíněný patří do chemické kategorie benzofuranů, druhý je fenetylaminem bez specifištějšího zařazení. BPAP je dle všeho asi padesátkrát potentnější látkou než PPAP. Zatímco účinnou dávkou PPAP je několik desítek miligramů, BPAP působí v miligramových až submiligramových množstvích. Obě dvě látky účinkují na dopaminové, noradrenalinové, a serotoninové mechanismy, PPAP je však serotonergikem jen do zanedbatelné míry. BPAP je naproti tomu serotonergikem silnějším a ve vysokách dávkách působí také jako inhibitor monoaminooxidázy.
Funkce PPAP a BPAP se liší od funkce běžných dopaminergních stimulantů. Oproti nim totiž nevyvolávají nárazové neurochemické reakce, nýbrž jen reakce slabšího rázu, nepřesahující rámec přirozeného neurologického fungování. Jejich psychotropní účinky jsou proto "přírodnější", zároveň ovšem nedisponují nijak výrazným rekreačním potenciálem. I tak je ale lze označit za slabší euforika, a lze u nich předpokládat, že vzhledem k účinku navýšení motivace, kreativity, a učinění nudných činností zábavnějšími by mnoho osob preferovalo jejich každodenní užívání. V současné zdraví škodlivé kultuře workoholismu a nedobrovolných přesčasů by mohly PPAP a BPAP zlepšit kvalitu života svých uživatelů.
I když se jedná o látky v ranných fázích výzkumu, existují o nich na internetových diskuzních fórech tripreporty. Dle všeho je sice někteří internetoví prodejci prodávají pouze osobám s nějakou formou legislativního povolení, jiní však nic takového od svých zákazníků nepožadují. Přístup k PPAP a BPAP proto pravděpodobně získalo větší množství lidí. O obě substance je stále velký zájem a poptávka převyšuje nabídku, takže mnoho někdejších prodejců má oba produkty dlouhodobě vyprodány. Zájem je o ně především v komunitách experimentátorů s nootropiky. PPAP bude nejspíše dostupnější než BPAP, což souvisí s patentováním BPAP, ale i s menší případnou rizikovostí PPAP ve smyslu lépe měřitelné účinné dávky. Účinná dávka BPAP je totiž oproti tomu dosti malá. Jeden z uživatelů například popisoval svoje odměřování účinné dávky BPAP tak, že do čistého práškového BPAP vložil mokrý drátek ze sponky a ten následně olíznul. Ačkoli jsou BPAP i PPAP považovány za obecně bezpečné, jedná se o nejistý závěr odvozený z malého množství dat.
Co se týče popisovaných účinků, většina tripreportů deklaruje mírnou, avšak dobře citelnou psychotropní aktivitu. Je udáván jemný antidepresivní a stimulační účinek, přičemž navozená stimulace má být srovnatelná s nízkou dávkou amfetaminu (5mg), jejíž působení je však delší a stabilnější. Látka prý také mírně zvyšuje výřečnost a schopnost socializace, z čehož by se dalo usoudit, že by mohla mít využití i v potlačování projevů úzkostných poruch (jako anxiolytikum). Jeden z uživatelů popsal rovněž dobře rozpoznatelný "mini-rush" ne nepodobný tomu amfetaminovému. Z negativních účinků je popisována nevolnost a pocity slabosti podobné projevům chřipky.
2.6. PREKURZORY DOPAMINU
V chemii je prekurzorem látka, z níž lze přímo vyrobit látku jinou. Pseudoefedrin je třeba prekurzorem metamfetaminu a methkathinonu. Z toho důvodu se také na mnoho chemických prekurzorů psychoaktivních látek vztahují zákony proti výrobě drog. Ve smyslu biologickém pak označuje pojem "prekurzor" látku, která se v lidském těle metabolicky mění na látku jinou. V organismu člověka podléhá metabolismu mnoho typů látek, a to od aminokyselin až po drogy a léky. Metabolismus je samozřejmě přítomen i ve zvířatech, rostlinách, a houbách. Lysohlávky si například metabolicky vyrábí psilocybin z aminokyseliny tryptofanu, a z aminokyselin je v rostlinné říši syntetizována i většina jiných alkaloidů.
Biologické prekurzory dopaminu často disponují i vlastní farmakologickou aktivitou ještě před jejich přeměnou. Základním prekurzorem dopaminu je fenylalanin. Ten je dopaminovým prekurzorem nepřímým, což znamená, že není metabolizován přímo na dopamin, ale je pouze jednou ze "zastávek" na cestě k jeho metabolismu. Přímým biologickým prekurzorem dopaminu je levodopa, a kromě ní pak i tyramin, který se však vzhledem k neschopnosti průniku hematoencefalickou bariérou mění jen na dopamin periferní (mimo centrální nervovou soustavu).
Tyramin je součástí některých jídel, jako třeba plísňových sýrů. V tomto ohledu je zajímavým faktem, že pokud jsou na tyramin bohaté potraviny zkonzumovány ve větším množství někým, kdo zároveň užívá inhibitory monoaminooxidázy, může u něj dojít k hypertenzní krizi (nebezpečně vysoký tlak a zrychlené bušení srdce), která je právě následkem přemíry periferního dopaminu.
Co se týče fenylalaninu, jedná se o látku přijímanou v potravě, metabolizující se dále na tyrosin. V případech, kdy je narušena schopnost správného metabolismu fenylalaninu, dochází ke stavu zvanému fenylketonurie. Osoby trpící touto poruchou si musí hlídat denní příjem fenylalaninu, a potraviny fenylalanin obsahující mívají z tohoto důvodu na obale upozornění "nevhodné pro fenylketonuriky". Fenylalanin je v racemické DL formě někdy prodáván i jako doplněk stravy, a to většinou jako alternativní anxiolytikum a antidepresivum. Jeho potenciální anxiolytická a antidepresivní účinnost je ovšem spekulativní. Kromě tyrosinu se fenylalanin metabolizuje také na fenetylamin, který již není prekurzorem dopaminu přímým ani nepřímým. Je ovšem za určitých podmínek psychoaktivní drogou povahově podobnou amfetaminu, což částečně stojí za zákazem jeho prodeje v některých zemích, včetně České Republiky. Před jeho zákazem byl fenetylamin součástí některých doiplňků stravy.
K dosažení citelného psychotropního působení fenetylaminu je samozřejmě třeba užití mnohem vyšší dávky, než jakou organismus přirozeně získává metabolismem fenylalaninu. Fenetylamin je rovněž rychle metabolizován enzymy monoaminooxidázy typu B (MAO-B), což jeho psychotropní účinky vyrušuje. Přirozeně se však i navzdory biologickým překážkám našlo mnoho experimentátorů, kteří se o dosažení euforické intoxikace fenetylaminem pokusili a svoje poznatky pak sdíleli na internetu. Nejčastěji se jedná o záznamy staré třeba deset a více let, jelikož tehdy byl fenetylamin jakožto doplněk stravy lépe dostupný. Pokusy s fenetylaminem vyústily v různou míru úspěchu, přičemž v nejúspěšnějších případech byla popisována chvilková stimulace amfetaminového typu. Toho bylo nejčastěji dosaženo tak, že experimentátor požil fenetylamin v dávce několika gramů, a to společně s látkami jako je hordenin nebo selegilin. Hordenin je substrátem enzymu MAO-B, díky čemuž může zatížit tuto skupinu enzymů do míry potřebné k tomu, aby se fenetylamin dostatečně dlouho udržel v krevním oběhu v nezmetabolizované podobě. Seligilin je pak inhibitorem těchto enzymů, tedy je přímo blokuje. Jelikož je seligilin do jisté míry sám o sobě stimulantem, tripreporty kde byl užit nemusí být relevantní. Tripreporty s užitím hordeninu, kterých bylo více, ovšem určitou stimulační aktivitu fenetylaminu docela spolehlivě prokazují. Zde je nutno dodat, že se nejednalo o zcela bezpečné pokusy, jelikož fenetylamin může v dotyčných kombinacích a dávkách vést k hypertenzi a dalším rizikovým stavům.
Kromě fenetylaminu je s menšími úspěchy takto experimentováno i s fenylalaninem, který by teoreticky mohl být stimulantem tehdy, pokud by byl urychlen jeho metabolismus na fenetylamin.
Přímým metabolitem fenylalaninu je kromě fenetylaminu také tyrosin, který je dále přímým prekurzorem levodopy. Tyrosin je legálně prodáván jako doplněk stravy, a narozdíl od levodopy není požití velkých dávek tyrosinu příliš rizikové. To je způsobeno tím, že samostatný tyrosin nedisponuje stimulační aktivitou a jeho přeměna na levodopu je regulována. Tyrosin však může být užitečný jako fitness doplněk stravy a jako pomocná látka k regeneraci po užití stimulačních drog. Uživatelům stimulantů může být nápomocen zejména v případě, kdy nedodržují správnou dietu, a jejich tělu se tak z jídla nedostává potřebného množství tyrosinu (jehož tělesná spotřeba je po stimulantech ještě zvýšena). Vedle tyrosinu se prodává i jeho derivát acetyltyrosin, který má zhruba stejné účinky, ale dle některých zdrojů disponuje vyšší biologickou dostupností.
Zatímco tyrosin je látkou relativně bezpečnou, požití levodopy ve vyšším množství je velmi rizikové. Stimulační účinky levodopy jsou popisovány jako špinavá adrenergní stimulace podobná předávkování kofeinem. Dle většiny uživatelů se proto nejedná o látku, kterou by chtěli užívat dlouhodoběji. Dlouhodobé užívání levodopy také může rozhodit přirozené fungování dopaminu v lidském těle - ve vážných případech i permanentně. Negativní účinky exogenní levodopy na funkci organismu mohou být dokonce podstatně závažnější, než jaké by za stejnou dobu pravidelného užívání stihl napáchat metamfetamin. Jde tak o substanci, která poskytuje dlouhodobé benefity opravdu pouze osobám s parkinsonovou chorobou, nebo s jiným podobným zdravotním problémem. Medicinální účinky levodopy bývají navýšeny koadministrací vitamínu B6 nebo například látky karbidopy, které různými žádoucími způsoby ovlivňují funkci levodopu konvertujícího enzymu.
Levodopa (L-dopa) je překvapivě dodnes legální složkou některých fitness supplementů, většinou v podobě extraktu z rostliny Mucuna pruriens.
Jako součást fitness produktů se prodává i synefrin, který je metabolitem oktopaminu. Synefrin má údajně mírně povzbuzující účinky. Oktopamin je sympatomimetickým stimulantem bez rekreační hodnoty, jež se v těle a mozku metabolizuje z tyraminu.
3.0. STIMULAČNÍ ADRENERGIKA
Mezi stimulační adrenergika patří všechny stimulační látky produkující povzbuzující účinky skrze adrenergní mechanismy. Pozitivně tedy modulují činnost adrenalinu (epinefrinu), noradrenalinu (norepinefrinu), a/nebo adrenergních receptorů. Velká část stimulačních adrenergik je zároveň dopaminergiky, méně z nich potom serotonergiky. Adrenergní stimulanty bývají také označovány jako sympatomimetika, kterýžto název je odvozen od "mimikování" činnosti sympatického nervového systému.
Sympatomimetické stimulanty lze rozdělit na tři hlavní skupiny: inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu, releasery noradrenalinu, a substance interagující přímo s adrenergními receptory. Některá adrenergika mohou spadat do více skupin najednou - takovými látkami jsou například atypické antidepresivum bupropion a empatogenní kathinon methylon, které fungují zároveň jako releasery noradrenalinu (a dopaminu) i inhibitory jeho zpětného vychytávání. Kromě nich v tomto ohledu stojí za zmínku také efedrin, jež vedle působení jako silný releaser noradrenalinu rovněž přímo agonizuje adrenergní receptory. Efedrin je rovněž releaserem dopaminu, vzhledem k jeho slabému dopaminergnímu působení se však stále řadí mezi adrenergika. Aby nějaké adrenergikum spadalo primárně do skupiny dopaminergik, musí jím působené dopaminergní účinky hrát hlavní roli v jeho celkovém farmakologickém profilu.
3.1. RELEASERY NORADRENALINU
Noradrenalinové releasery lze kategorizovat dle toho, zda ovlivňují i dopamin a serotonin. Je tedy možné je rozdělit takto:
NRA - "norepinephrine releasing agent"
NDRA - "norepinephrine-dopamine releasing agent"
SNDRA - "serotonin-dopamine-norepinephrine releasing agent"
SNRA - "serotonin-norepinephrine releasing agent"
Je také možno je v základu rozdělit na fenetylaminy a alkylaminy. Obě skupiny obsahují i látky primárně se řadící pod dopaminergika. Kategorie alkylaminů obsahuje menší množství položek, kategorie fenetylaminů je potom velmi obsáhlá.
3.1.1. Alkylaminové releasery noradrenalinu
Mezi významná alkylaminová adrenergika patří hlavně 1,3-dimethylamylamin (1,3-DMAA), 1,3-dimethylbutylamin (1,3-DMBA), a jejich blízké deriváty. Jedná se o převážně fyzické stimulanty s účinky podobnými kofeinu a efedrinu. 1,3-DMAA byl ve své době obsažen v potravinových doplňcích pro bodybuildery (takzvaných spalovačích) určených k nárazovému zvýšení výkonu, a produkty s jeho obsahem byly mezi bodybuildery velmi oblíbené. Nejznámějším takovým produktem byl "Jack3d", který stejně jako mnoho jiných spalovačů obsahoval 1,3-DMAA v kombinaci s kofeinem a množstvím dalších synergicky působících látek. Vzhledem k možné kardiotoxicitě bylo následně zakázáno 1,3-DMAA do spalovačů přidávat, takže musely změnit svoje složení. Dodnes však některé z nich mají v seznamu svých složek uveden extrakt z gerania (kakostu), což původně bylo zástěrkou pro přítomnost syntetického 1,3-DMAA, jež některé druhy kakostu mohou ve velmi malých dávkách obsahovat. Deriváty jako 1,3-DMBA byly součástí spalovačů hlavně v době, kdy bylo čerstvě zakázáno původní 1,3-DMAA, ale zákaz se ještě nevztahoval na jemu příbuzné substance.
Alkylaminovým adrenergním stimulantem je též tuaminoheptan, který působí zároveň jako NRI a NRA. V medicíně je využíván jako dekongestant. Složitějším derivátem tuaminoheptaminu je srdeční stimulant heptaminol. Heptaminol v medicíně slouží ke zvýšení krevního tlaku, stejně jako mnoho jiných adrenergik je ovšem využitelný i jako doping. Dle článku na Wikipedii byla mezi lety 2008 a 2014 detekována jeho přítomnost u čtyř profesionálních sportovců.
Za zmínku stojí ještě izomethepten, jehož vazokonstrikčních účinků se využívá k potlačování migrenových bolestí hlavy. V léčivech bývá obsažen v kombinaci s analgetiky a dalšími látkami.
3.1.2. Fenetylaminové releasery noradrenalinu
Fenetylaminy jsou v rámci psychotropních látek jednou z největších kategorií. Do fenetylaminů patří substituované amfetaminy, mnoho psychedelik, i samotné katecholaminy adrenalin, noradrenalin, a dopamin. Protože podstatná část fenetylaminových releaserů noradrenalinu vypouští ve velké míře i dopamin, řadí se mezi dopaminergika a jsou popsány v předchozích kapitolách o amfetaminech, kathinonech, piperazinech, atd. Primárně adrenergních fenetylaminů, které dopamin nevypouští vůbec nebo pouze v malé míře, ovšem také existuje mnoho. Ty vzhledem k absenci silnější dopaminové aktivity nedisponují moc vysokým rekreačním potenciálem, a nacházejí využití hlavně jako vazokonstrikční dekongestanty. Kromě toho jsou plně využitelné i jako stimulanty, nezřídka o poznání silnější než kofein. Srovnání s kofeinem je na místě i co do euforičnosti, která je zhruba stejného charakteru. Některé z nich by mohly být popsány jako "superkofein".
Protože co do dekongesčních účinků nejsou tyto látky ničím plně nahraditelné, mají navzdory svým problémovým aspektům stále své místo v lékárnách. Nejlepším příkladem takového "problémového" dekongestantu je chemický prekurzor metamfetaminu pseudoefedrin. V Česku byly dříve dostupné i doplňky stravy se silnějším efedrinem, jejich prodej byl však zanedlouho zcela zakázán. Hlavním důvodem zákazu přitom nebyla výroba metamfetaminu, ale kardiotoxicita vyvolaná nezodpovědným užíváním. Efedrinové tablety jsou však dodnes předmětem poptávky na černém trhu, kde je kupují hlavně bodybuildeři (spíše než výrobci metamfetaminu).
Účinnými látkami dekongesčních léčiv jsou v některých zemích také například levometamfetamin a fenylpropanolamin. Ty sice nejsou o moc euforičtější než efedrin, i tak ovšem bývají některými lidmi využívány rekreačně. Pro osoby závislé na dopaminergních amfetaminech mohou též představovat slabší náhražku v situaci, kdy nemají k dispozici běžné amfetaminové drogy. Lze předpokládat, že produkty s obsahem levometamfetaminu a fenylpropanolaminu jsou za těmito účely užívány hlavně v zemích, kde není volně dostupný propylhexedrin. Ten představuje rovněž sympatomimetický dekongestant, vedle adrenergní aktivity ovšem disponuje i citelnou aktivitou dopaminergní. Jeho účinky jsou proto rekreačním amfetaminům mnohem blíže a bývá dokonce popisován jako "špinavý metamfetamin".
Releasery noradrenalinu se slabou/žádnou dopaminergní aktivitou nacházejí kromě dekongesce využití také třeba v očních kapkách rozšiřujících zornice (4-hydroxyamfetamin, foledrin), jako anorektika (pentorex, fenfluramin), nebo jako antinarkoleptika. Vzhledem k návykovosti a dodatečným účinkům releaserů dopaminu jsou v určitých případech releasery noradrenalinu s malou dopaminergní aktivitou preferovány. Mezi uživateli rekreačních stimulantů jsou preference poměru adrenergní a dopaminergní aktivity přesně opačné, protože silná adrenergní aktivita činí intoxikaci pocitově "špinavou" a nízká dopaminergní aktivita zase znamená slabší euforii.
Aby nedopaminergní releaser noradrenalinu disponoval silnou euforičností, musí účinkovat zároveň na ještě jiné mechanismy. Toho je příkladem empatogenní droga MBDB a některé její deriváty (EBDB, MBDB), které vedle noradrenalinu "vypouštějí" také serotonin. MBDB a jeho analogy patří do dlouhé řady látek, jež byly poprvé syntetizovány a na vlastní kůži otestovány slavným vědcem Alexandrem Shulginem. MBDB pojmenoval přezdívkou "Eden", což je v přímém překladu "rajská zahrada". Tato přezdívka souvisí s přezdívkami "Adam" a "Eve" (Adam a Eva), které dal látkám MDMA a MDEA.
3.2. INHIBITORY ZPĚTNÉHO VYCHYTÁVÁNÍ NORADRENALINU
Dle vlivu na aktivitu jednotlivých neurotransmitterů lze rozdělit na skupiny i inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu. Těmito skupinami jsou:
NRI - "norepinephrine reuptake inhibitor"
NDRI - "norepinephrine-dopamine reuptake inhibitor"
SNDRI - "serotonin-dopamine-norepinephrine reuptake inhibitor"
SNRI - "serotonin-norepinephrine reuptake inhibitor"
Většina NRI a SNRI působí do nějaké míry jako antidepresiva. Aby měly antidepresivní účinek, musí jejich uživatel trpět depresivní poruchou způsobenou disfunkcí noradrenalinových a/nebo serotoninových drah a zároveň disponovat pozitivní odezvou na konkrétní látku. Jednotlivec totiž může například být "imunní" vůči SNRI moderního typu, ale pozitivně reagovat na starší tricyklické SNRI antidepresivum. U některých NRI a SNRI látek jsou vedle antidepresivního účinku prokázány také účinky anorektické, anxiolytické, potlačující symptomy pozornostních poruch, nebo ulevující od neuropatické bolesti či projevů fibromyalgie.
Čistých NRI existuje celá řada, většina z nich však z různých důvodů nebyla nikdy uvedena na trh s léčivy. Mezi takové látky patří daledalin, amedalin, edivoxetin, a citalopramu příbuzné talopram a talsulopram. Schváleným a v současnosti předepisovaným NRI je pak reboxetin, přičemž v minulosti byl na trhu i jeho ještě selektivnější derivát esreboxetin. Dříve byl jako NRI antidepresivum předepisován též viloxazin, který údajně produkoval "amfetaminovou" stimulaci, avšak bez typické euforie amfetaminů. Z trhu byl stažen po roce 2000, a to ne kvůli toxicitě, ale z obchodních důvodů na straně výrobce.
Významným SNRI je například antidepresivum venlafaxin (Effexor), jež představuje jedno z nejčastěji předepisovaných antidepresivních léčiv. Antidepresivními SNRI jsou také milnacipran a levomilnacipran. Dle nových poznatků je SNRI i reboxetinu příbuzný atomoxetin, jehož využití spočívá primárně v potlačení symptomů pozornostních poruch. Atomoxetin byl dříve považován za selektivní NRI bez účinků na další mechanismy. Jeho serotonergní působení je spíše slabší povahy, a do podobné míry může dle některých spekulací být i dopaminergikem (SNDRI). Víceúčelovým lékem je pak duloxetin, u nějž jsou prokázány účinky antidepresivní, anxiolytické, potlačující projevy fibromyalgie, ulevující od neuropatické bolesti, a potlačující AD(H)D. Zosobňuje tedy všechny hlavní léčivé účinky SNRI kromě těch anorektických. Silným anorektikem svojí kategorie je pak lék na hubnutí sibutramin.
Látky jež inhibují zpětné vychytávání noradrenalinu jsou ze svojí podstaty sice stimulanty, většina NRI a SNRI ovšem nepovzbuzují nijak silně. Paradoxně mohou u některých uživatelů vyvolat naopak ospalost. To je běžnější u SNRI než u NRI, může se však projevit v obou případech. Asi nejsilnějším nedopaminergním NRI stimulantem je viloxazin. Případné stimulační účinky (S)NRI také s rozvojem tolerance a stabilizace hladin noradrenalinu zpravidla přestanou být znatelné, i když zpočátku mohly být cítit.
Naopak velmi účinnými stimulanty je většina látek typu NDRI a SNDRI. Do silně stimulačních NDRI lze zařadit hlavně pyrovalerony a některé kathinony, jejichž vysoce potentní inhibice zpětného vychytávání dopaminu z nich zároveň činí látky s vysokým rizikem rozvoje toxické psychózy. NDRI je primárním mechanismem účinku i u několika atypických amfetaminů, jmenovitě fenkaminu a fenkafaminu. Zhruba stejný účinek mají i difemetorex a difenylprolinol, které svojí zajímavou molekulární strukturou nezapadají do žádné z velkých chemických skupin stimulantů. Difenylprolinol byl údajně chvíli v prodeji jako research chemical. Dle uživatelů působí výraznou stimulaci i NDRI fenylpiracetam, který je snad jediným takto působícím racetamem. Na poměry NDRI jsou o něco jemnější fenidáty, i ty ale disponují relativně vysokou návykovostí a rekreačním potenciálem. Antidepresivem kombinující NDRI a NDRA účinky je pak bupropion, jež navzdory svojí aktivitě v daných oblastech není moc silným stimulantem. Případy rekreačního užívání bupropionu ovšem existují, a to dokonce i nitrožilně. Nižší euforičnost bupropionu je zapříčiněna i jeho rychlou a extenzivní konverzí na méně dopaminergní metabolity v těle.
V kategorii SNDRI představuje nejvýznamější látku kokain. Stejným způsobem účinkují i některé z jeho fenyltropanových analogů, jiné však působí pouze jako NDRI. Potentním SNDRI stimulantem je i pyrovaleronová designérská droga naphyron. Slabší avšak stále citelný SNDRI účinek má ketamin, kde ale jde spíše o vedlejší efekt spojený s jeho opravdu širokým farmakologickým profilem. Nestimulačními přírodními SNDRI jsou dále alkaloidy třezalky tečkované a překvapivě i látky v Gingko Bilobě.
Významným SNRI je například antidepresivum venlafaxin (Effexor), jež představuje jedno z nejčastěji předepisovaných antidepresivních léčiv. Antidepresivními SNRI jsou také milnacipran a levomilnacipran. Dle nových poznatků je SNRI i reboxetinu příbuzný atomoxetin, jehož využití spočívá primárně v potlačení symptomů pozornostních poruch. Atomoxetin byl dříve považován za selektivní NRI bez účinků na další mechanismy. Jeho serotonergní působení je spíše slabší povahy, a do podobné míry může dle některých spekulací být i dopaminergikem (SNDRI). Víceúčelovým lékem je pak duloxetin, u nějž jsou prokázány účinky antidepresivní, anxiolytické, potlačující projevy fibromyalgie, ulevující od neuropatické bolesti, a potlačující AD(H)D. Zosobňuje tedy všechny hlavní léčivé účinky SNRI kromě těch anorektických. Silným anorektikem svojí kategorie je pak lék na hubnutí sibutramin.
Látky jež inhibují zpětné vychytávání noradrenalinu jsou ze svojí podstaty sice stimulanty, většina NRI a SNRI ovšem nepovzbuzují nijak silně. Paradoxně mohou u některých uživatelů vyvolat naopak ospalost. To je běžnější u SNRI než u NRI, může se však projevit v obou případech. Asi nejsilnějším nedopaminergním NRI stimulantem je viloxazin. Případné stimulační účinky (S)NRI také s rozvojem tolerance a stabilizace hladin noradrenalinu zpravidla přestanou být znatelné, i když zpočátku mohly být cítit.
Naopak velmi účinnými stimulanty je většina látek typu NDRI a SNDRI. Do silně stimulačních NDRI lze zařadit hlavně pyrovalerony a některé kathinony, jejichž vysoce potentní inhibice zpětného vychytávání dopaminu z nich zároveň činí látky s vysokým rizikem rozvoje toxické psychózy. NDRI je primárním mechanismem účinku i u několika atypických amfetaminů, jmenovitě fenkaminu a fenkafaminu. Zhruba stejný účinek mají i difemetorex a difenylprolinol, které svojí zajímavou molekulární strukturou nezapadají do žádné z velkých chemických skupin stimulantů. Difenylprolinol byl údajně chvíli v prodeji jako research chemical. Dle uživatelů působí výraznou stimulaci i NDRI fenylpiracetam, který je snad jediným takto působícím racetamem. Na poměry NDRI jsou o něco jemnější fenidáty, i ty ale disponují relativně vysokou návykovostí a rekreačním potenciálem. Antidepresivem kombinující NDRI a NDRA účinky je pak bupropion, jež navzdory svojí aktivitě v daných oblastech není moc silným stimulantem. Případy rekreačního užívání bupropionu ovšem existují, a to dokonce i nitrožilně. Nižší euforičnost bupropionu je zapříčiněna i jeho rychlou a extenzivní konverzí na méně dopaminergní metabolity v těle.
V kategorii SNDRI představuje nejvýznamější látku kokain. Stejným způsobem účinkují i některé z jeho fenyltropanových analogů, jiné však působí pouze jako NDRI. Potentním SNDRI stimulantem je i pyrovaleronová designérská droga naphyron. Slabší avšak stále citelný SNDRI účinek má ketamin, kde ale jde spíše o vedlejší efekt spojený s jeho opravdu širokým farmakologickým profilem. Nestimulačními přírodními SNDRI jsou dále alkaloidy třezalky tečkované a překvapivě i látky v Gingko Bilobě.
3.3. AGONISTÉ A ANTAGONISTÉ ADRENERGNÍCH RECEPTORŮ
Stimulačními látkami jsou i někteří agonisté a antagonisté adrenergních receptorů. Adrenergních receptorů existují čtyři hlavní typy, a to adrenergní receptory alfa-1, alfa-2, beta-1, a beta-2. Pro tento článek méně významné jsou pak také receptory beta-3, jejichž agonisté mají primární využití v léčbě disfunkcí močového měchýře. Z nich prokazatelně psychotropní je látka amibegron, která prochází hematoencefalickou bariérou a centrálně tak působí jako atypické antidepresivum a anxiolytikum. Amibegron se ovšem nikdy nedostal na trh s léčivy, poněvadž byl jeho další výzkum na konci roku 2008 přerušen. Antagonistou receptorů beta-3 a ve velkých dávkách rovněž alfa-1 je potom látka s kódovým označením SR59230A, u níž byla prokázána schopnost potlačit hypertermii vyvolanou MDMA.
Z látek přímo ovlivňujících alfa adrenergní receptory disponují stimulačním účinkem někteří agonisté jejich subtypu alfa-1 a naopak antagonisté subtypu alfa-2. Ačkoli agonismus receptorů alfa-2 vyvolává sám o sobě sedaci, existuje množství stimulantů, jež jsou alfa-2 agonisty - mezi nimi například efedrin, pseudoefedrin, fenylpropanolamin, a dokonce i neurotransmittery norepinefrin a dopamin. Všichni tito alfa-2 agonisté ovšem kromě toho působí i na množství jiných mechanismů, a samotný alfa-2 agonismus je v jejich případě pouze vedlejší vlastností. Pokud by tedy nějaká látka byla pouze selektivním agonistou alfa-2 receptoru, působila by pouze sedativně. To ostatně platí i v množství jiných případů, jelikož celá řada stimulantů zároveň trochu ovlivňuje "sedativní mechanismy" a celá řada sedativ ovliňuje mechanismy "stimulační".
Protože hodně substancí interaguje s adrenergními receptory jen tak "mimochodem", tato kapitola se na ně nesoustřeďuje. Je zaměřena pouze na ta adrenergika, která produkují stimulaci skrze agonismus/antagonismus adrenergních receptorů primárně, ne sekundárně. Stimulanty jako efedrin, jehož hlavním povzbuzujícím mechanismem je NRA aktivita, jsou proto předmětem kapitoly jiné.
Agonisté receptorů alfa-1 zvyšují krevní tlak, což může paradoxně zároveň snižovat srdeční tep. Působí také vazokonstrikčně (zužují cévy) a mydriaticky (rozšiřují zornice). Jelikož vazokonstrikce znamená dekongestivní účinek, jsou tyto látky v medicíně nejčastěji využívány jako lokální dekongestanty. To v praxi znamená, že představují účinné látky v nosních sprejích a v nosních kapkách. Ty v ucpaném nose zuží cévy, čímž dojde ke snížení sekrece hlenu, takže se uživatel může efektivně vysmrkat a začít dýchat nosem. Lokálními dekongestanty na tomto principu jsou hlavně "zoliny" oxymetazolin, nafazolin, tetrahydrometazolin, oxymetazolin, a mnoho dalších. Většina zolinů zároveň agonizuje i adrenergní receptory alfa-2, což k dekongesci přispívá. Navzdory tomu, že agonizují i receptory alfa-2, jsou zoliny sympatomimetickými stimulanty. Při užití vysoké dávky zolinu dojde k centrální vazokonstrikci a velmi "špinavé" stimulaci, která může připomínat požití vysoké dávky kofeinu. Stejně funguje i fenylefrin, což je rovněž volně dostupný dekongestant. Jakožto sympatomimetické stimulanty jsou zoliny i fenylefrin uvedeny v dopingové listině. Fenylefrin je kromě toho i součástí očních kapek zvětšujících oční zorničky.
Antagonisté receptorů alfa-2 zvyšují srdeční tep, čímž může paradoxně dojít ke snížení krevního tlaku. Tento vztah mezi krevním tlakem a srdečním tepem je pro adrenergní stimulanty typický a unikátní - stimulanty jiných kategorií zpravidla zvyšují tep i tlak současně. Antagonismus alfa-2 receptorů též vyvolává vazodilataci (rozšiřuje cévy), kterážto vlastnost činí z některých alfa-2 antagonistů látky potlačující projevy erektilní disfunkce. Za tímto účelem bývají prodávány například produkty z kůry dřeviny bujarníku johimbe (či pouze yohimbe), jež nezřídka prodejci popisují jako "přírodní viagru", a jejichž hlavní účinnou látkou je právě alfa-2 antagonista yohimbin. Yohimbin je zároveň stimulantem s účinky popisovanými jako "podobné efedrinu", pročež se mimo jiné přidává i do spalovačů pro bodybuildery. Vzhledem k riziku kardiotoxického předávkování bývá od užívání yohimbinu často odrazováno a považuje se za nebezpečný. Své místo má yohimbin i ve veterinární praxi, kde může být podán psům a srnám za účelem vyrušení sedace/anestezie vyvolané alfa-2 agonistou xylazinem. Podobné využití má i alfa-2 antagonista atipamezol (Antisedan, Revertidin), jímž se ve veterině potlačuje sedace/anestezie vyvolaná alfa-2 agonisty dexmedetomidinem a medetomidinem.
Agonisté adrenergních receptorů beta-1 mají v medicíně využití jako kardiostimulanty, a to zejména v případech selhání srdce, či stavech kdy může následkem snižující se srdeční aktivity k jeho selhání dojít. Příkladem takto využívaného beta-1 agonisty je dobutamin. Selhání srdce může mimo jiné být i následkem srdečního onemocnění angina pectoris. Zde je dobré dodat, že jde o úplně jiný typ onemocnění, než jakým je běžná angína (tonsilitida), která je označením zánětu krčních mandlí. Oba pojmy ovšem pocházejí z latinského angere (škrtit, svírat). V léčbě anginy pectoris se používá beta-1 agonista denopamin, a to hlavně za účelem prevence srdečního selhání, při kterém by musel být již podán dobutamin nebo jemu podobná látka. Zajímavým beta-1 agonistou je též xamoterol, který stimuluje činnost srdce při odpočinku, avšak naopak zpomaluje srdeční tep při fyzické aktivitě.
Většina beta-2 agonistů má pak bronchodilatační účinky a jejich hlavní využití spočívá v potlačení projevů astmatu. Protiastmatickými beta-2 blokátory jsou například salbutamol, levosalbutamol, formoterol, orciprenalin, isoprenalin, a mnoho dalších. Podstatná část protiastmatických beta-2 agonistů je na molekulární úrovni blízká adrenalinu (viz přípona -alin), a lze je dokonce označit za jeho analogy. Vzhledem k sympatomimetickému působení je mnoho z nich zařazeno do dopingové listiny. Někteří beta-2 agonisté ještě fungují takzvaná tokolitika, tedy látky oddalující porod potlačováním porodních kontrakcí.
Opakem beta-1 a beta-2 agonistů jsou takzvané beta blokátory (beta-1 a beta-2 antagonisté). Jedná se o zajímavou skupinu sedativ, mající své využití jako "stabilizátory" srdce, kdy snižují riziko vzniku nebezpečně silné arytmie a tachykardie. Vedle toho jsou i atypickými anxiolytiky, jež mohou ulevit od fyzických a případně i duševních projevů úzkostných poruch prostřednictvím snížení reakce na nadměrnou tvorbu adrenalinu a noradrenalinu ve stresových situacích. V souvislosti s tím mají i potenciál ulevit od nadměrného pocení, pokud je toto pocení spojeno se stresem a úzkostmi. Lze je také využít v léčbě vysokého krevního tlaku. Drtivá většina beta blokátorů končí příponou -olol (propranolol, metoprolol, penbutolol...)
Jako léky na tlak a anxiolytika lze využít i množství alfa-1 antagonistů a alfa-2 agonistů. Kromě toho některé z nich disponují také aktivitou vazodilatační, antihypertenzní, analgetickou, anestetickou, nebo působí jako svalové relaxanty. Jejich medicinální účinky jsou tak blízké některým GABAergikům či opioidům, oproti kterým však nejsou zdaleka tolik fyzicky a mentálně návykové a neprodukují velmi znatelnou euforii. Antagonisté alfa-1 receptorů mají také využití v léčbě benigní hyperplazie prostaty, což je onemocnění prostaty nejčastěji způsobené benigním (nezhoubným) nádorem. Příkladem alfa-1 antagonisty je prazosin, u kterého byla zároveň prokázána určitá míra účinnosti v úlevě symptomů post-traumatické stresové poruchy. Skupina agonistů alfa-2 je co do psychotropních látek širší a zajímavější. Příkladem psychotropního alfa-2 agonisty je klonidin, jehož účinky jsou pocitově podobné benzodiazepinům, a který představuje jednu z nejlepších relativně nenávykových látek ulevujících od projevů akutního abstinenčního syndromu z vysazení opioidních drog. Analgetiky a anestetiky jsou pak výše zmíněné veterinární alfa-2 agonisté medetomidin, dexmedetomidin, xylazin, a vedle nich také třeba romifidin.